Režisérka Veronika Lišková se v Roku vdovy inspirovala zahraničními filmovými trendy. Drama chce pomocí realistických postupů v duchu tvorby bratrů Dardennů zachytit psychické a emoční rozpoložení čerstvé vdovy. Přesvědčivější je však svým stylem než schopností postihnout truchlení nad blízkou osobou.
Hraný debut dokumentaristky Veroniky Liškové Rok vdovy je přinejmenším sympatický projekt, pokud nám záleží na tom, aby u nás vznikaly dobré artové filmy. Přidává se ke snahám některých českých tvůrců navázat na aktuální tendence současné „umělecké“ kinematografie, soustředěné hlavně kolem velkých filmových festivalů. Dokonce se zdá, že ambice působit „arthousově“ tu převažuje nad snahou vyprávět procítěné drama o ženě, která se vyrovnává se smrtí svého manžela. To nutně nemusí být výtka. Pokud se na film díváme jako na stylistické cvičení, působí každopádně přesvědčivěji než jako empatická filmová imprese truchlení.
Inspirace z ciziny
Pokusy o český arthouse můžeme sledovat v posledním desetiletí víceméně kontinuálně a někteří tvůrci se na ně přímo zaměřují. Michal Hogenauer vychází z „klinické“ pozorovatelské metody Michaela Hanekeho, Václav Kadrnka ze spiritiuálních proudů známých od Roberta Bressona až třeba k Tsai Ming-liangovi, …
