Po mnoha letech příprav, divadelním představení a dalších výstupech dotáhl režisér Viktor Tauš svůj projekt Amerikánka do kýženého finálního filmového tvaru. Naléhavé audiovizuální dílo se formou vymyká tuzemské produkci. Jde o výjimečný počin, nebo se tvůrci ztrácejí mezi experimentem a emočně založeným vyprávěním?
„Jsme to, co si nepamatujeme,“ zaznívá na začátku filmu, kterým režisér Viktor Tauš završuje roky spojené s vysněným projektem, jemuž se nemusíme stydět dát nálepku osudový. Od setkání se ženou, která celý příběh inspirovala a jejíž život pomohl Taušovi vymanit se z bídné existence na ulici, uplynulo několik dekád. Během nich získala Amerikánka divadelní podobu i punc díla, které překračuje umělecké disciplíny, aniž by přicházelo o emoční naléhavost. Vzpomínky jsou pro vyprávění protagonistčina osudu klíčové, stejně jako fakt, že se vracíme do dětských let a k okolnostem vedoucím k předčasnému dospění. Reminiscence jako by tu zároveň byly halucinacemi, sny, ale i zdrojem emancipace.
Svět jako dětské hřiště
Překračování standardů – a nejen narativních – se přeneslo i do filmového ztvárnění, v němž hrají rovnocennou roli herecké výkony i výtvarné instalace stálého Taušova spolupracovníka Jana Kadlece. Amerikánka jako by se snažila všemožnými …
