Přebarvené ptáče

„Jsme to, co si nepamatujeme,“ zaznívá na začátku filmu, kterým režisér Viktor Tauš završuje roky spojené s vysněným projektem, jemuž se nemusíme stydět dát nálepku osudový. Od setkání se ženou, která celý příběh inspirovala a jejíž život pomohl Taušovi vymanit se z bídné existence na ulici, uplynulo několik dekád. Během nich získala Amerikánka divadelní podobu i punc díla, které překračuje umělecké disciplíny, aniž by přicházelo o emoční naléhavost. Vzpomínky jsou pro vyprávění protagonistčina osudu klíčové, stejně jako fakt, že se vracíme do dětských let a k okolnostem vedoucím k předčasnému dospění. Reminiscence jako by tu zároveň byly halucinacemi, sny, ale i zdrojem emancipace.

Svět jako dětské hřiště

Překračování standardů – a nejen narativních – se přeneslo i do filmového ztvárnění, v němž hrají rovnocennou roli herecké výkony i výtvarné instalace stálého Taušova spolupracovníka Jana Kadlece. Amerikánka jako by se snažila všemožnými způsoby amplifikovat dětskou vnímavost, kterou nedokáže udusit ani prostředí dětského domova či pasťáku. Právě život v různých institucích rámuje existenci protagonistky a formuje její osobnost. Téma péče o sirotky překračuje samotný film, na který jsou přímo navázány projekce pro zákonodárné sbory a vůbec lidi, kteří mají moc posouvat status quo. Amerikánka je ale zároveň filmovým experimentem, jemuž se dostalo marketingové podpory v míře obvykle rezervované komerčním filmům. Vtahující scénická nabubřelost Tarsema Singha (Pád, The Fall, 2006) jako by se tu potkávala s uvědomělým a příjemně podvratným experimentováním Jana Bušty ve filmu á­-B­-C­-D­-é­-F­-G­-H­-CH­-í­-JONESTOWN (2022).

Svými velkorysými produkčními parametry si filmová Amerikánka nezadá s Nabarveným ptáčetem (2019), ve srovnání s doslovnou protiválečnou obžalobou Václava Marhoula je ale o kus odvážnější. Režisér znovu angažoval kameramana Martin Doubu, jehož kinetická kamera ale na rozdíl od společných seriá­lových projektů Modré stíny (2016), Vodník (2019) a Zrádci (2020) z filmu energii spíše odsává. Snímek zkoumá hranice svobody a snaží se zprostředkovat sílu naděje, ale také jako by testoval hranici mezi vtahující podnětností a nekonzistentní manýrou.

Tauš zde trousí drobné nápady, mění hlediska i herecký ansámbl – vše odráží roky vývoje celého projektu; samotná divadelní inscenace měla dokonce jedenáct odlišných verzí. To všechno ale nakonec přebije – a nejsilnější dojem zanechá – přepálená barevná paleta. Ta má pomoci při navigaci časovými rovinami, dílo ale přesto působí, jako by režisér vysypal do krabice proměnlivě poutavé diapozitivy, krabicí zaštěrchal a pak začal tahat jednotlivé výjevy do světla promítačky. Svět Amerikánky připomíná dětské hřiště, kde je možné tak trochu cokoli. I ty nejděsivější situa­ce se překlopí v přeexponovanou, nespolehlivou vzpomínku, která ale silnou emoci vyvolá jen někdy.

Podivná americká halucinace

Viktor Tauš je jedním z mála lokálních filmařů, kteří věří v sílu obrazu jako zprostředkovatele emocí i informací. Ale zatímco třeba kompozice záběrů v Modrých stínech, kde se postavy dostávaly na jejich samý okraj, dokreslovala mentální rozpoložení hrdinů, v Amerikánce jsou „promluvy obrazem“ spíše neproduktivně zahlcující. Hrdinčina „cesta ven“ se motá v barevném labyrintu, jehož dospělí obyvatelé jsou pojati jako strnulé loutky, případně chiméry – třeba otec, který může být Rockym, ale také navždy ztracenou existencí.

Amerikánka je zvláštně rozkročená mezi čistým experimentem a narativním filmem, který má dojímat tíhou protagonistčina příběhu, rozkročené jsou i reakce na ni, od odmítavých až po nadšené, v nichž zaznívá obdiv k projektu samotnému – něco podobného tady prý dlouho nebylo. Tvůrcům se nesporně podařilo vyhnout nástrahám, do nichž upadají filmy vycházející z divadelní poetiky. Ty nezřídka spoléhají na validaci samotným prostředím divadla, třeba když hledající se postavy inscenují dávno prověřenou hru, která má automaticky dodávat hloubku i jejich konání. Tauš volí zcela odlišné cesty, jeho „historický velkofilm“, jak Amerikánku sám tituloval, je ale podivnou americkou halucinací, která je nakonec rozbitá jako osobnost těžce zkoušeného dítěte.

Autor je filmový kritik.