Koláž Eva Koťátková
Podzim je moje oblíbené roční období. Sice neholduju sběru hub, ale moje máma je skvělá houbařka a já houby ráda zavařuju, suším a také jím. Miluju i barevné listy a podzimní plískanice. K podzimu v Česku patří také vzrušení z voleb, protože jsou skoro každý rok. Zájem o běžné fungování parlamentní demokracie v sobě sice musím trochu křísit, ale během voleb cítím aspoň emoce ostatních a se zájmem pozoruju, co se děje. S trochou škodolibosti se v duchu směju lidem, kteří jsou schopni uvěřit, že pidistrana, kterou se rozhodli volit, má vůbec šanci překročit pětiprocentní hranici. Celkem přesně dokážu odhadnout výsledky, málokdy bývám překvapená. Volím zásadně strany, které šanci na zvolení nemají – to mi dává možnost zúčastnit se „svátku demokracie“, aniž bych později byla naštvaná, že mě politici, kterým jsem dala důvěru, zklamali. A spokojeně vstávám každé ráno s tím, že je skvělé žít v zemi, jejíž volební výsledky nemohou ovlivnit chod světa.
Volím na Praze 2, kde sice fakticky nebydlím už drahně let, ale pořád tam mám trvalé bydliště. Volební místnost je umístěna ve třídě, do níž jsem před mnoha lety nastoupila jako prvňáček, komise je celé roky stejná, takže se všichni dobře známe a v posledku jde vlastně o vcelku příjemnou zkušenost, při níž se opakují známé rituály. Volím tam pochopitelně i v komunálních volbách, které mě na rozdíl od ostatních voleb skutečně vzrušují, nebo možná spíš rozčilují. Už třicet let totiž v naší městské části vyhrává ODS a já nedokážu pochopit, jak je to možné. Duo Jana Černochová – Alexandra Udženija, které místní ODS dlouhou dobu ovládá, se vyznačuje odporem ke všem občanským aktivitám. Zároveň však tyto političky dokážou úspěšně předstírat, že dělají politiku pro lidi. ODS společně se svými koaličními partnery městskou část připravila o většinu bytového fondu. O zbytek se pak radnice nedokáže starat. Byty nechce rozdělovat sociálně slabým, ale vyšší střední třídě – sociální bydlení je prý diskriminační. Kromě toho nám před lety zmíněné dámy znemožnily na Praze 2 založit komunitní zahradu, což jim opravdu nikdy nezapomenu. A tak chodím po ulicích této městské části, podezíravě si prohlížím své spoluobčany a přemýšlím, kdo z nich asi ODS volil. Oproti jiným volbám to prožívám s nebývalou intenzitou.
Letos jsem poprvé zakusila jiný intenzivní zážitek spojený s volbami. Tak jako řada dalších lidí sleduju volby americké. Vždy jsem je považovala za mnohem důležitější než ty naše, ale až doposud můj zájem nepřekročil pobavené pozorování. Teď je ale něco jinak. Buď jsem už definitivně stará a všechno si moc beru, anebo jsou nadcházející prezidentské volby opravdu důležité a mohou ovlivnit situaci na celém světě. Udělala jsem tu chybu, že jsem si nastudovala dokumenty Project 2025 a Agenda 47. Od prvního z nich se sice Donald Trump distancuje, ale sepsali ho jeho blízcí spolupracovníci. Trump sám se občas zapomene a na předvolebních setkáních myšlenky v něm obsažené zmiňuje. Text je ostatně s Trumpovými názory ve vzácné shodě: propaguje americký izolacionismus nebo popírání klimatické změny a návrat k fosilním palivům. Nejdůležitější je ale radikální posílení pravomocí prezidenta a skoncování s liberalismem. Je to plán, jak zničit úřednický aparát, který je podle konzervativních autorů ovládaný liberály. Až trumpisté Ameriku ovládnou, sníží se výdaje na ochranu životního prostředí či školství, zato se posílí policie a bude se masově deportovat. Nezaměstnaní dostanou pracovní umístěnky a bezdětní budou sankcionováni.
Agenda 47 je oficiální součástí Trumpovy kampaně a obsahuje různé šílené nápady: třeba trest smrti pro dealery drog nebo deportace sympatizantů Hamásu, což může být dnes konzervativní optikou každý, kdo je kritický ke krokům Benjamina Netanjahua.
Také jsem zhlédla norský dokumentární film Modlitba za Armagedon (Praying for Armageddon, 2023), který je dostupný na stránkách České televize. Vyděsilo mě, kolik lidí je ochotno uvěřit tomu, že se Ježíš Kristus vrátí v nemilosrdné a kruté podobě, a také skutečnost, že mají vliv na Donalda Trumpa.
Sledování volebního klání a situace v USA mě nakonec dovedla k myšlence, že by asi bylo dobré, kdyby Trump nevyhrál. A protože proti němu kandiduje Kamala Harris, logickou úvahou jsem dospěla k tomu, že by měla zvítězit ona. Vzápětí jsem se dostala do dosud neznámého, ale celkem příjemného stavu, kdy jsem jí začala fandit a představovat si, jak by bylo hezké, kdyby vyhrála. A nakonec jsem tomu začala věřit.
Trvalo to několik dní. Pak jsem zase spadla z obláčku, uvědomila si, jak je Kamala Harris příšerná a že její kandidaturu omlouvá jedině to, že Trump je ještě mnohem horší. Něco ve mně ale zůstalo, a sice strach, který vyvolává představa panovačného a infantilního Trumpa s autoritářskými ambicemi na postu prezidenta země, která je tak mocná, že ovlivňuje jak dění na Ukrajině (a tedy i u nás), tak třeba v Izraeli a Palestině. Bojím se, že vyhraje. Třeba se ale výjimečně pletu a on nezvítězí. Anebo zvítězí, a nebude to tak strašné, jak se obávám.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.