Expozice Muzea literatury vychází z klíčové otázky, jakým způsobem vystavit literaturu, pokud ji nechceme redukovat na osudy autorů nebo na artefakty a vzpomínkové objekty. Paradoxně se ukazuje, že cestu k rozvíjení intimního zážitku čtení jako jedné z klíčových hodnot může provázet i jistá míra nesrozumitelnosti.
O vystavování literatury mohu mluvit jako spoluautor expozice Rozečtený svět, kterou jsme s kolegy připravili v Muzeu literatury – Památníku národního písemnictví, a jako její průvodce. Návštěvníků přišly za uplynulé dva roky desítky tisíc. Byly to různé věkové skupiny, spolky, zájmové a profesní organizace, ale ze všeho nejvíc, možná devadesát procent všech příchozích, třídy prvního a druhého stupně, pak nejrůzněji zaměřené střední školy, gymnázia, obchodní akademie, odborná učiliště a také praktické školy. Obracím se na ně jako ten, kdo jim má usnadnit orientaci, nasměrovat je, nabídnout jim výklad. A právě provázení návštěvníků a návštěvnic přineslo velké překvapení.
Porozumění je obtížné
Ihned se ukázalo, že zájemcům o prohlídku pár slov na úvod nestačí, že je nutné podat výklad ucelený, a především vysvětlit, jak jsme každou z místností při navrhování expozice koncipovali. Zkrátka co jsme chtěli říct. Nutno přiznat, že jsme něco takového nečekali, mysleli …
