Pajdám ze zastávky Jihlava-město k jednomu z festivalových kin a vinou zpoždění vlaku i zranění, jež jsem si přivodil při houbaření, přicházím na dopolední projekci asi dvě minuty po začátku. Uvaděč mě zadrží s tím, že už bohužel běží úvodní spoty. Mám prý počkat, až skončí, abych nerušil publikum, které zvládlo dorazit včas. Chvíli žasnu nad svéráznou formou cinefilie, která činí kinosál posvátným i během promítání reklam, ale brzy už vše přehluší dojmy z found footage díla Fidai Film, které podmanivě i znepokojivě zachází se záběry, jež si přivlastnila izraelská armáda během své invaze do Libanonu v roce 1982.
O pár hodin později už usedám do sálu včas a v klidu kontempluji nad informačními slidy na plátně. Hned dva se týkají toho, jak bychom se na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava měli chovat: „Buďte k sobě ohleduplní. Pociťujete nemoc? Zvažte prosím další účast na festivalu…“ Chápu důraz na bezpečné prostředí, ale připadám si trochu jako školák v čekárně u lékaře. Hlavou se mi přitom honí vzpomínky na první projekci, kterou jsem tu letos navštívil.
Španělský režisér Albert Serra se během úvodu ke svému dokumentu Osamocená odpoledne opakovaně ohradil vůči varováním před drastičností některých záběrů ze strany ředitele festivalu Marka Hovorky. Dvouhodinový snímek z prostředí koridy, jenž se takřka celou dobu koncentruje na střet toreadora s býkem, přitom skutečně zneklidňuje svými obrazy i radikální formou, soustředěnou čistě na zachycení tohoto brutálního, barbarského tradičního aktu. Zároveň však divákům nepodstrkuje žádný z nabízejících se přívlastků. Serra ostatně poznamenal, že jediným důvodem, proč sáhl po dokumentu, byla nemožnost natočit danou látku jako hrané dílo. A jeho snímek jasně ukazuje, proč to nešlo. I když jsem film sledoval v safe prostředí, občas jsem se bezpečně necítil. To se zkrátka při střetu s uměním stává.