Pajdám ze zastávky Jihlava-město k jednomu z festivalových kin a vinou zpoždění vlaku i zranění, jež jsem si přivodil při houbaření, přicházím na dopolední projekci asi dvě minuty po začátku. Uvaděč mě zadrží s tím, že už bohužel běží úvodní spoty. Mám prý počkat, až skončí, abych nerušil publikum, které zvládlo dorazit včas. Chvíli žasnu nad svéráznou formou cinefilie, která činí kinosál posvátným i během promítání reklam, ale brzy už vše přehluší dojmy z found footage díla Fidai Film, které podmanivě i znepokojivě zachází se záběry, jež si přivlastnila izraelská armáda během své invaze do Libanonu v roce 1982.
O pár hodin později už usedám do sálu včas a v klidu kontempluji nad informačními slidy na plátně. Hned dva se týkají toho, jak bychom se na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava měli chovat: „Buďte k sobě ohleduplní. Pociťujete nemoc? Zvažte prosím další účast na festivalu…“ Chápu důraz na bezpečné prostředí, ale připadám …
