Výstava věnovaná dílu polského spisovatele a dramatika Mirona Białoszewského je příkladem toho, že se literární vyprávění dá úspěšně převést do prostoru muzejní expozice. Důrazem na konkrétní místa varšavského předměstí expozice navíc podněcovala místní obyvatelstvo k formulaci vlastních příběhů.
Na výstavě, kde jsou prezentovány knihy, máme málokdy příležitost poznat jejich obsah – většinou se jen díváme na obálky. Literární díla se ukazují jako předměty, vystavují se ve vitrínách a jen občas, když se kurátoři rozhodnou vystavený svazek rozevřít, máme možnost přečíst si fragment textu. Literární dílo se snadno mění v exponát, pokud jsou mu připsány symbolické, historické nebo umělecké hodnoty, ale jen zřídkakdy se tak děje s ohledem na jeho obsah. Jeho muzealizaci může napomáhat fakt, že daný výtisk patřil uznávané osobnosti nebo byl „svědkem“ historických událostí. V obou případech ale kniha podléhá zvěcnění. Médium je pojímáno jako něco tak cenného, že na něj nesmíme sahat ani jím listovat, a výstava tak ruší základní funkce knihy. Jak napsali Pierre-Jean Foulon a Guy Donnay v úvodu ke katalogu varšavské a vratislavské výstavy Kniha jinak (1990): „Kniha je ve svém prvotním poslání nositelem písma, poetického nebo užitkového textu. Postupem …
