Prostor 2024, 240 s.
Dosavadní prozaická tvorba Lukáše Vavrečky překvapuje žánrovou pestrostí: esejistický román, kriminálka, generační zpověď, steampunkový román, thriller z alternativní minulosti, populárně laděná knížka o audioknihách… Nová próza je na autorově webu charakterizována jako „fantastické vyprávění o autismu, hledání a síle příběhů“. Ano, jde vskutku o fantastické vyprávění a Vavrečka se již poněkolikáté snaží tento žánr propojit s vyšší literaturou. Tomuto – domnívám se marnému – úsilí odpovídá obraz soužití ústřední postavy otce s autistickým synem, zasazený do doby začínající pandemie. Takové spojení vypadá poměrně autenticky, ale proč musí autor do děje zapustit ještě náhle se zjevivší otcovu dcerku, na niž se kvůli náročné péči o syna pozapomnělo, manželskou krizi a především putování za ztraceným synem jakýmisi bizarními nereálnými světy, mi není vůbec jasné. Nejspíš má próza, v níž nechybí ani metatextová rovina, nést poselství o nelehkém vyrovnávání se rodičů s péčí o hendikepované dítě, ale toho se dá v textové hlušině jen těžko dopátrat. Spíše se mi zdá, že autor nemá sílu nebo schopnost ztvárnit latentně silné téma přesvědčivě a musí utíkat k (nejen žánrové) fluidnosti. Dějovou roztěkanost až chaotičnost nemůže zachránit ani bachtinovská karnevalizace vtipně využívající roušek, kterými jsme se všichni během pandemie museli zdobit. Když k tomu všemu přičtu nečekaný a nelogický happy end, musím po kritice Vavrečkova předchozího románu Tesla noir (2020) konstatovat, že se s jeho texty míjím i nadále.