Natáčení hypnotizuje

Vystavujete v Brâncușiho ateliéru, pojmenovaném podle rumunského sochaře a fotografa, jehož dílo je zde shromážděno. Jak jste tyto dočasně vyklizené prostory svou výstavou Noční částice proměnil?

Je to vlastně určitá forma reakce na obvykle velmi světlé, prozářené prostory ateliérů. Lidé si často představují, jaký vliv má sluneční svit na prostředí i na ně samotné. Pro mě byla výzva pracovat právě s ateliérem Constantina Brâncușiho, který Centre Pompidou momentálně nevyužívá. Zároveň je to pro mě ohromná pocta. Přemýšlel jsem, že ateliér proměním v něco zcela opačného, temného. Jako kdybyste si ty prostory představili v noci. Jako byste během let snili různé sny. V instalaci sleduji různé pohyby, síly a vlivy. Nejen tekoucí vodu či slunce, ale i rodinné či přátelské vztahy.

Videa a filmy, které jsou na výstavě k vidění, jsou velmi osobní. Čerpal jste spíše z vlastních zážitků, nebo reagujete na daný prostor?

Ano, jsou osobní. Ale zároveň i velmi otevřené. Když vejdete do výstavního prostoru, doufám, že ucítíte, jako by vás něco unášelo. Jako byste se dostali do snu někoho jiného. Takhle jsem nad instalací přemýšlel. A uvažoval jsem o tom ještě ráno před otevřením výstavy. Předtím jsme až do noci všechno připravovali a já si uvědomil, jak je těžké, aby to všechno dávalo smysl. Ale když jsme otevřeli, uklidnil jsem se. Smysl nově vytvořeného místa se vlastně naplnil až teď s návštěvníky. Pohyb lidí v prostoru, různá intenzita a interakce světel i červené zatemnění na oknech vše umocňují. Atmosféra se proměnila, je mnohem hřejivější. Máte pocit tepla, které může být nebezpečné, ale je i příjemné. Jako oheň.

Vaše snímky oscilují mezi fikcí, dokumentem a experimentálním filmem. Obraz a zvuk se tu nejen doplňují, ale i střetávají. Můžete přiblížit poetiku svých filmů?

Každý film má jiné pozadí. Třeba snímek nazvaný For Bruce jsem natáčel v Peru v době covidu. Vzpomínám si, jak jsem úplně sám bloudil džunglí v Amazonii. A najednou jsem objevil řeku a most. Bylo to neočekávané. Když jsem se pak vydal na cestu zpět, ucítil jsem sílu světla a přírody. Neviditelný život, který ale slyšíte. Bylo to skoro hojivé. Jsme až moc bombardováni různými myšlenkami a koncepty. A v podstatě zapomínáme, že bychom mohli nad tím vším přestat přemýšlet a jen se oddat tomu, co je kolem nás. A právě takové je moje dílo.

Studoval jste v Chicagu a stále hodně cestujete. Nejvíc ale tvoříte v Thajsku. Je pro vás vazba k rodné zemi zásadní?

Je to pro mě pořád nejoblíbenější a nejdůležitější místo. I když je velice nestabilní a nepředvídatelné. Je to země s krásnou přírodou, ale v tíživé politické situaci. A samozřejmě se tu ve velkém ničí životní prostředí. Na druhou stranu mě ta ambivalentnost inspiruje. A přátelé a rodina jsou mým životním motorem – pomocí kamery se je snažím zaznamenat a uchovat v paměti.

Mnohé vaše snímky působí jako haiku. Jeden z roku 2009, který je na výstavě také k vidění, se tak i jmenuje. Jako byste tvořil na pomezí básně, deníku a experimentu…

Nevím, jestli dokážu pracovat nějak jinak, protože jsem se do experimentálního filmu zamiloval už v mládí a pořád v něm vidím způsob zcela svobodného vyjádření. Pokaždé, když točím nový film, se k té svobodě dostanu. Je to, jako bych se vracel do dětství. Do míst, kde neplatí žádná pravidla, žádné ideje. Kde si ani neklademe otázku, co je kinematografie. Jedná se nejspíš o jiný způsob komunikace. Je to jako světlo nebo čas, kterými naplňujeme naše životy a snažíme se jim dávat smysl. Pracovat experimentálně tedy nebylo nějakým rozhodnutím či záměrem. Spíš jsem dlouhou dobu nevěděl, co přesně chci dělat. Ale točil jsem a hledal možnosti, jak nejlépe zprostředkovat nebo zachytit určité pocity, vzpomínky a místa.

V Thajsku jste studoval stavební školu a architekturu. Promítlo se to nějak do vašeho díla, třeba do práce s mizanscénou?

Rád bych v to věřil. Byl jsem ale ještě hodně mladý; když jsem byl na architektuře, bylo mi sedmnáct, a moc mě to bavilo. Hluboko v duši jsem si přál studovat film, to ale v našem městě nebylo možné, filmová škola tam nebyla. Architektura byla zásadní v tom, že mě naučila vidět formy a vzorce, podle kterých fungujeme a žijeme a které určují i prostředí, jež obýváme.

Centre Pompidou připravilo nejen tuto výstavu, ale i projekce vašich filmů, představení a performance. Vše je součástí Podzimního festivalu, který si zakládá právě na prolínání uměleckých forem. Vy sám se považujete především za filmaře?

Myslím, že jsem závislý na tvorbě obrazů. Ty vznikají různými způsoby a chci si jich zkusit co nejvíce. Není v tom ale nějaký konkrétní umělecký záměr. Chci zůstat svobodný, pohybovat se v různých uměleckých disciplínách. Už někdy před dvaceti lety jsem vytvořil krátký snímek, který pak jeden můj přítel představil v muzeu. Tehdy mě to překvapilo, do galerie jsem s ním nemířil. Kinematografie a jiné umělecké formy mají mnoho podobností i rozdílů. Ale společné jim je, že se jimi lidé nechávají ovlivnit a reagují na ně. A to mě zajímá, to chci objevovat.

Vaše práce je ve Francii velmi respektovaná i díky Zlaté palmě z Cannes z roku 2010 za film Strýček Búnmí. Byl to pro vás přelomový počin?

Dostávám dodnes e­-maily kvůli tomuto filmu, což mě těší. Výhra v Cannes pro mě byla velké překvapení. Vloudila se mi tehdy do hlavy dokonce pochybnost, jestli to není podvod. Proč zrovna můj film? A pak jsem si musel položit otázku, proč vlastně dělám filmy. Kinematografie je pro mě médiem, které má nejblíže ke snu. I samotný proces natáčení představuje svého druhu posedlost, hypnotizuje vás. Myslím, že něco takového – takto účinného – potřebujeme. Je to směs pocitů strachu, smutku, ale i štěstí.