Zofia Bałdyga začala psát o frontách, přepážkách a nemocnicích. O „obyvatelích, kteří nejsou občany“ přitom často vypovídají věty, jejichž subjekt je zastřený. Může být tématem sociální poezie absence? Autorka se soustředí na situaci člověka, který „je majitelem příběhu a nejde mu o slova“. Nelíčí cizí osudy, ale popisuje mechanismy, v nichž životy druhých zůstávají neviditelné.
POŘADNÍKY
Evidence obyvatel
1.
Člověk, který je sevřený jako vnitrozemí, člověk, který se nerodí každý den.
Jeho jméno má číselnou hodnotu. Je majitelem příběhu a nejde mu o slova.
2.
Pokud ve formuláři něco přeškrtnete, podepište se hned vedle. Čitelně.
3.
Je tady zlo a nějak tomu říkáme.
Když objevíš na domě ptačí hnízdo, odčiníš náhodu.
Pozemní komunikace
Po cestě žádná slova, jen přežvykování nejpodstatnějších jmen.
Když ztratíte pas, mění se vám periferní vidění.
Cesta se je snaží překřičet.
Nedostatek neplodí nic jiného. Jen hodně vody a nebe.
Modré čáry se oddaně prolínají. Voda je nepitná a nebe uzavřené.
U mety zapaluje boty. Hořící obuv úředně potvrzuje probíhající události.
Start dává přednost cíli, cesta utichá. Nehořlavé podrážky se něžně dotýkají půdy.
Uzavřená zóna
Každý den ráno se tu čas střetává s prostorem.
Obvazuje …
