S historikem Michalem Stehlíkem, který se v lednu stal novým ředitelem Památníku národního písemnictví, pod který spadá i pražské Muzeum literatury, jsme mluvili o úloze paměťových institucí nebo o tom, zda a jak může muzeum utvářet náš vztah k literatuře.
Jaká je podle vás role paměťových institucí ve 21. století?
Pohybuji se v paměťových institucích přes dvacet let a musím konstatovat, že i když jde o velmi konzervativní prostředí, v posledních letech dochází k zásadním proměnám. Paměťové instituce byly v minulosti jakési „paměťové konzervy“ především hmotné kultury a určovaly nejen to, co se dokumentuje a uchovává, ale také, jak se to prezentuje veřejnosti. Postupně je však zjevné, že paměť může mít různé, dokonce protichůdné podoby. Nechci proto hovořit o multimédiích, digitalizaci a podobně – to jsou výzvy z hlediska formy prezentace či práce s materiálem. Jde mi o smysl těchto institucí, které stále častěji plní roli jakýchsi „agor“ – diskusních prostorů. Samozřejmě by se však diskuse měla týkat nejen prezentace, ale i sbírkotvorné činnosti. Co vlastně uchováváme a proč…
Je těžké nastavit míru, jak konzervovat tradici a opečovávat kánon, a přitom být otevřený novým …
