Paměť může mít protichůdné podoby

Jaká je podle vás role paměťových institucí ve 21. století?

Pohybuji se v paměťových institucích přes dvacet let a musím konstatovat, že i když jde o velmi konzervativní prostředí, v posledních letech dochází k zásadním proměnám. Paměťové instituce byly v minulosti jakési „paměťové konzervy“ především hmotné kultury a určovaly nejen to, co se dokumentuje a uchovává, ale také, jak se to prezentuje veřejnosti. Postupně je však zjevné, že paměť může mít různé, dokonce protichůdné podoby. Nechci proto hovořit o multimédiích, digitalizaci a podobně – to jsou výzvy z hlediska formy prezentace či práce s materiálem. Jde mi o smysl těchto institucí, které stále častěji plní roli jakýchsi „agor“ – diskusních prostorů. Samozřejmě by se však diskuse měla týkat nejen prezentace, ale i sbírkotvorné činnosti. Co vlastně uchováváme a proč…

Je těžké nastavit míru, jak konzervovat tradici a opečovávat kánon, a přitom být otevřený novým tendencím, živému umění?

Nejen živému umění, ale i tématům, jako je klimatická krize nebo otázka migrace a podobně, jakkoli jde z podstaty o konzervativní instituce, které se sunou dějinami trochu těžkopádně. Osobně jsem ke konzervování tradice skeptický. Jakou tradici to vlastně střežíme? Potřebujeme k tomu nějaký kánon, na kterém se všichni shodneme a nebudeme ho měnit? A abych to ještě zkomplikoval: pokud se v paměťových institucích či na akademické půdě shodneme, že jde o velmi složité pojmy, docela jinak to bude brát široká veřejnost, která se naopak často upíná k nějakému učebnicovému kánonu či „národnímu příběhu“.

V jedné z částí expozice Rozečtený svět průvodní text konstatuje, že kultura produkuje nepřehledné množství věcí, z nich musíme vybrat ty podstatné. Kdo a jak by měl určovat, co si zaslouží pozornost?

To je klíčová otázka. Na konci všech našich úvah totiž vždy bude konkrétní kurátor, konkrétní člověk s představou, co má smysl sbírat, uchovávat a následně vědecky zpracovávat či prezentovat. To on je základním kamenem paměťové instituce, která ovšem musí jeho aktivitu provazovat s pohledy dalších aktérů, například poradních sborů a podobných institutů. Nežijeme v době, kdy směr určuje státní paměťová politika, byť se o to aktuální vláda zvláštním způsobem pokusila založením Rady vlády pro paměťovou agendu. Toho se trochu děsím. Příklady Maďarska, Polska i nyní Slovenska ukazují, kam může snaha pěstovat jedinou správnou paměť dospět. My jsme zatím v jiné situaci: instituce by měly mít důvěru bez politického zadání.

Mají v muzejní praxi své místo i zbytečnosti? A co si dnes počít třeba s tolik oblíbenými rodnými chalupami či pamětními světničkami?

To je téma na celou monografii. Zkusím zmínit jen některé aspekty. Prvním by byla otázka, proč si myslíte, že je rodná světnička zbytečná. V daném regionu může sehrávat roli společného identifikátoru – nemusí být mrtvým místem, ale jakýmsi odrazovým můstkem pro promyšlenou dramaturgii, jak pěstovat vztah k místu. A vzápětí se sám zpochybním, když se zeptám, zda k budování vztahu k místu potřebujeme právě rodnou světničku. Myslím, že zde jsme v zajetí tradice 19. století a role „národních výtečníků“. Jisté je, že se neobejdeme bez nového přístupu a bez průběžného oživování těchto míst. Obecnější otázka pak zní, o čem vypovídá naše fixace na autentický, dotýkaný předmět. V případě literárního muzea je nesporný smysl písemných památek, ale pokud jde o psací stoly, nábytek z pracoven spisovatelek a spisovatelů a podobně, mám určitou skepsi ohledně jejich významu pro naši paměť.

Ve své koncepci kladete důraz na to, aby se Muzeum literatury zaměřovalo na podporu čtenářství. Literatura ve své tradiční podobě se stává v podstatě menšinovým médiem. Jak se muzeum může podílet na resuscitaci čtenářství?

Jako společnost na tom se čtením nejsme tak špatně. Ale jde mi o další generace, kdy musí být Muzeum literatury otevřené školám a mladé generaci. Zní to vlastně banálně, ale tuto oblast naše instituce v minulých letech rozvíjela jen s omezenými kapacitami. Expozice Rozečtený svět přitom ukázala, že propojení literatury, videa, nových médií a emocí je cesta, jak zaujmout a rozvíjet vztah k literatuře. A v aktuální organizační změně kladu důraz na nové pozice edukátorů.

Jste garantem nově akreditovaného magisterského programu Muzejní studia. Jaké jsou nejnovější badatelské trendy v tomto oboru?

Muzejní světy jsou velmi různorodé. My se inspirujeme například v Holandsku, Velké Británii nebo USA, vedle toho jsme v kontaktu s berlínskými kolegy, kteří garantují program Muzejní management. Samozřejmě je výzvou využití nových technologií, přičemž literární muzea se potýkají i se sbírkotvornou problematikou, tedy akvizicemi. Literární provoz již léta není omezen na papír, a tak musíme hledat cesty, jak dokumentovat literaturu v digitálním věku. A samostatnou kapitolou je vystavování, protože právě literatura se prezentuje dost obtížně. K vystavování se tak přistupuje přes osobnosti tvůrců a jejich osudy, přes obsah děl a jejich další život v divadle, filmu nebo ve veřejném prostoru. Zajímavým příkladem je vídeňské literární muzeum, spadající pod rakouskou Národní knihovnu.

Jako autor podcastu Přepište dějiny máte bohatou zkušenost s popularizací „vážných“ či akademických témat. Co je podle vás podmínkou kvalitní popularizace? A kde je hranice mezi popularizací a trivializací či bulvarizací?

Ta hranice se těžko definuje. V podcastu Přepište dějiny jsme to vlastně nikdy příliš neřešili, prostě vedeme dialog o dějinách a vrháme ho do veřejného prostoru. Samozřejmě základem musí být poměrně hluboká znalost a vědomí souvislostí. Ale otázka, kdy popularizujete, avšak ještě netrivializujete, je opravdu hodně subjektivní. Sami jsme kdysi udělali crossover s podcastem Hodina dějepichu. K tomu jsme přistoupili čistě jako k něčemu, co bude show pro diváky, včetně vyšší míry bulvarizace, prvoplánových vtipů a podobně. Cítili jsme však, že to není cesta, po které bychom chtěli dlouhodobě jít.

Jakou roli mohou v popularizaci hrát paměťové instituce?

Měly by se právě na tuto oblast zaměřit. Zjevně nestačí jen sbírat a vystavovat či dané fondy studovat a vědecky zpracovávat. Musí hledat a připravovat nové formy komunikace svých témat právě s ohledem na jejich popularizaci. Mimo jiné i proto, aby měly odpověď na případné otázky po své společenské relevanci.

Váš podcast se zaměřuje na dějiny ve veřejném prostoru. Myslíte, že literatura, literární dění, hlas konkrétního spisovatele či spisovatelky mohou i dnes ve společnosti výrazně rezonovat?

Pořád si myslím, že ano. Jistě se nevrátíme do dob, kdy se historická paměť vytvářela díky knihám Aloise Jiráska a o spisovatelích se hovořilo jako o „svědomí národa“. Nevrátí se ani období manifestu spisovatelů za první války nebo sjezdu spisovatelů v roce 1967. Ale přesto si myslím, že silné dílo může stále oslovovat i ovlivňovat veřejnost. Jen je to objektivně těžší vzhledem k informačnímu zahlcení veřejného prostoru.