Muzea a archivy jsou privilegovaná místa, kde se kolektivní paměť setkává s pamětí individuální, poznamenanou osobní zkušeností. Kulturní a společenské konstrukty kolektivní identity ovšem mají mnoho podob. Paměťové instituce by proto měly být platformou umožňující komunikaci hlasů z celého názorového spektra.
Návštěva muzea nám nabízí prožitek ze své podstaty bezprostřední a přímý. Jakmile však tato autentická zkušenost skončí, musíme se spolehnout na to, co nám z ní zůstalo v paměti. Paměť není krabice určená k naplnění fakty a událostmi, kterou můžeme vyprázdnit, až bude plná. Je to spíše nádoba s mnoha otvory, jimiž informace a vjemy proudí dovnitř a ven. Něco zůstává, něco ne. Paměť je dynamický a vysoce selektivní proces, protože kapacita mozku je obrovská, ale naše paměťové schopnosti nikoli.
Mentální diskomfort
Paměť vlastně nikdy přesně nezachytí vše, co do ní v danou chvíli proniklo. Vždy to, čemu říkáme skutečnost, mnoha způsoby posouvá, vyhlazuje, zveličuje, nebo naopak potlačuje a vytěsňuje nepohodlné prvky i celé segmenty. Navíc si pojmy a události většinou ukládáme v podobě obrazové či verbální i neverbální reprezentace. Jakmile se osoba nebo událost stává předmětem reprezentace, ocitá se v moci jiného: skrze jazykové a obrazové kódy a mechanismy se promění …
