Život velkého ranaře

V názvu vzpomínek romského boxera a bývalého veksláka Standy Tišera Já byl frajer kluk je jedna z příznačných hlášek, které se ve vyprávění opakují. Kniha by nevznikla bez péče nakladatelské redaktorky Marie Urbanové, která je zároveň svěřenkyní Tišerova boxerského oddílu. Protagonista příběhu dle svých slov není žádný velký čtenář, natož spisovatel, zato ale umí být strhující a zábavný vypravěč, který má historek ze života na rozdávání. Naštěstí si toho boxerka se zkušenostmi z literárního provozu povšimla a dala Tišerovu vyprávění knižní podobu. Byla by škoda, kdyby se nedostalo na papír.

Baráky byly naše pevnosti

Situace, kdy se života, který stojí za to vyprávět, ujme zkušený novinář nebo redaktor, není zvláště u autobiografií slavných sportovců neobvyklá. Nezřídka to ale vede k tomu, že „ghostwriter“ sice cizí osudy vypráví v ich­-formě, ale vyprávění příliš kultivuje a zbavuje autenticity. V Tišerových vzpomínkách je naštěstí svéráz přítomen od první do poslední věty. Jde sice o redakčně ošetřený text, ale Urbanová zachovala nespisovnost i vekslácký argot a boxerský slang. Ve výsledku tak máte pocit, jako byste poslouchali historky v nějaké zakouřené knajpě. S autentičností souvisí i nekorektnost, která začíná už u slovenského označení „Cigán“, jež Tišer používá mnohem raději než „Rom“ – nikoliv však proto, že by si nebyl vědom jeho možného negativního vyznění, ale protože je na takové pojmenování odmala zvyklý. Stejně jako v jiných případech se ukazuje, že problematičnost některých termínů nespočívá ani tak v nich samých, ale v tom, že se s nimi zachází necitlivě. „Mně ale ani ‚cikán‘ nevadí, když vím, že to ten člověk nemyslí špatně,“ říká Tišer.

Atmosféru vyprávění určuje nicméně nejen jazyk, ale také nebývalá otevřenost zpovědi. Tišer, český Rom slovenského původu, se s životem doslova „rval“ a nezřídka se pohyboval na hraně nebo spíše za hranou zákona. Násilí tu je ale zřídkakdy samoúčelné – nakonec i v každodenních rvačkách mezi plzeňskými dětskými „tlupami“ šlo hlavně o dobrodružství, případně teritoriální boje, které k dospívání vždy tak nějak patřily, i když u nich mohla téct krev: „Když jsme narazili na jinou partu, stříleli jsme po sobě a mydlili se klackama (…) Vystěhovaný baráky byly naše pevnosti. Bráchu Emila chytili, svázali a mučili. Já měl rozseknutou hlavu. Takhle jsme válčili, prostě nádhera.“ Toto drsné uličnictví nemá smysl patologizovat, zvláště když si uvědomíme, že součástí dospívání v šedesátých letech byl i každodenní rasismus a policejní šikana: „Když šli proti nám benga, už jsme věděli, že bude šacovačka.“ I když Tišer vyrůstal ve velmi chudé rodině s osmi dětmi, nikdy si nestěžuje ani na poměry, ani na rasistickou majoritní společnost. Jako by měl dar vidět to lepší v jakýchkoliv podmínkách, což je vlastnost, kterou si podle všeho uchoval po celý život.

V ringu a před Tuzexem

Od patnácti let Tišer pracoval jako dělník v pivovaru a ve stejné době začal i s boxem. Vzrůstem malého sígra, který uměl rozdávat rány na všechny strany, si totiž při jedné rvačce na taneční zábavě všiml trenér boxerského klubu v Třemošné. Box Tišerovi okamžitě učaroval a v podstatě určil jeho životní trajektorii. Už na vojně v roce 1979 začal boxovat za Uhelné sklady, několikrát v muší a bantamové váze vyhrál titul mistra ČSR, získal medaile na mistrovství ČSSR a úspěšný byl i v zahraničí. Představovat si ho jako disciplinovaného vrcholového sportovce ale dost dobře nelze. Nikdy například nepřestal kouřit a užíval si i jiných radostí života: „Já vyváděl! Dával jsem si bacha, abych se moc neožral a pil jenom ‚polívku‘, panáka whisky zalitýho colou, ale jinak diskotéky, zábava, ženský, to bylo moje!“ Frajerskou rozjívenost ovšem v ringu vyvažoval urputností i technikou, takže nad ním za jeho dlouhou kariéru zvítězil jen zlomek soupeřů, což potvrzují ukázky z dobového tisku i výpovědi bývalých boxerů či trenérů.

Tišerův životní styl v druhé půlce osmdesátých let ovšem vyžadoval slušný příjem a peníze z boxu přestávaly stačit. Frajer a lev salónů proto zamířil před Tuzex kšeftovat s bony a po převratu v roce 1989 na „Vencl“, kde se zabýval „směňováním“ valut a hraním skořápek. Bohatýrské historky z tohoto období tvoří nejvděčnější část knihy a dávají nahlédnout do veksláckého a šméčkařského prostředí, v němž si Tišer rychle získal stejný respekt jako v ringu, z nějž ho ostatně velká část pražského podsvětí už dobře znala. Upřímnost, s níž vypravěč líčí, jak se svými kumpány obíral každého, kdo se namanul, ale i své pobyty ve vězení nebo závislost na automatech, je až odzbrojující. Lítost či sebelítost byste ale v jeho vyprávění hledali marně.

Box Club Žižkov

A sametová revoluce? „Ale pro Čechy jsme zůstali cikáni,“ upozorňuje Tišer a připomíná, že „devadesátky znamenaly boom skinheadů“ a další vzedmutí českého rasismu. Nutno ovšem říct, že protagonista si v nových podmínkách poradil. Slabší a přecitlivělé povahy může jeho otevřená zpověď v lecčems šokovat či pohoršovat. Měli bychom ale mít na paměti, že Tišer se neobhajuje ani nehodnotí, prostě konstatuje, jak to bylo – a také jako dobrý vypravěč občas přehání. Každopádně nezastírá, že si život, který žil, náramně užíval.

Kdo by čekal, že se kniha bude obšírně věnovat uplynulým třiceti rokům, kdy Tišer vedl svůj Box Club Žižkov, bude možná zklamaný, protože této stále trvající etapě jeho života je věnováno jen posledních patnáct stran. Ale příběhů napravených rabiátů, kteří odčiňují svou minulost, už máme bezpočet a bývají nudné. Tišer by se jistě mohl chlubit tím, co udělal pro nespočet mladých, které vtáhl z ulice do tělocvičny, ale nemá to zapotřebí. „Chodili jsme s manželkou a malou na procházku, koukali na ty Cigány na lavičkách, ani škola, ani práce… Řekl jsem si, že je začnu trénovat,“ říká prostě. Z těch několika málo stran a citovaných svědectví jeho svěřenců je nicméně patrné, že se mu podařilo něco, co u nás nemá příliš obdoby – a nejde jen o přípravu vynikajících boxerů a boxerek: „Vítězství pro mě bylo spíš to, že ty tři čtyři roky, co byli u mě, nehulili, nebrali a denně trénovali.“ V závěru knihy Tišer ironicky konstatuje, že i bez vyššího vzdělání se může honosit titulem CSc., tedy „Celkem spokojenej Cigán“, a takový byl dle svých vzpomínek vždycky. Když se dařilo, i když to stálo za pendrek.