Feministická revoluce 89

Letos 18. listopadu slavíme třicet pět let od revoluce. Nespletla jsem se. Je to tak. A nemyslím tím revoluci, kterou nám už dávno ukradli všichni ti muži v kravatách a s Hutkovými popěvky na rtech. Mám na mysli tu, která se konala, ještě než bylo jasno, jak to dopadne s tou studentskou. Že nevíte, o čem mluvím? Ani když napovím, že ji zorganizovaly ženy? Pořád ne? Tak si přečtěte pozvánku otištěnou ve sci­-fi fanzinu Interkom: „Ženská otázka bude s konečnou platností vyřešena na MINICONU, 18. listopadu 89 v Praze. Nenechte si to tedy ujít! (…) Představujeme si to s Carolou asi takhle: ona vám barvitě popíše životní realitu a pocity dnešní ženy, která, ač emancipována a pracovně výkonná, přeci jen zůstala křehkou a romantickou bytostí, které touží po ochranitelské mužské náruči. (…) Načež já rozvinu své transparenty a vytyčím své teze (proboha, v listopadu snad už nebudou na trhu shnilá rajčata!) a promluvím z pozice žen, které už ani ve snu nenapadne požadovat od mužů rytířskost, sílu a odvahu, jakož ani od žen půvab, poddajnost a něhu. Promluvím za ženy samostatné, naprosto neromantické, zkrátka, tak jste si nás vychovali a tady to máte. Myslíte, že se zase nic nevyřeší? Ale ano, ale ano. Naše vycvičené, životem tvrdě proprané mozky odvedly kus práce a vytvořily futurologický model úplného zrušení… Ale nechte se překvapit. Přijďte a uvidíte!“

Akce, na kterou zvala Eva Hauserová (1954–2023), se opravdu odehrála, a to navzdory tomu, že jinak na setkání pražských sci­-fi klubů panovala vzhledem k aktuálním událostem poměrně bouřlivá atmosféra. Spolu s Carolou Biedermannovou (1947–2008) zde představily pětici tezí, jež Hauserová publikovala ve stejném fanzinu teprve v roce 1992, kdy už byla veřejně známou feministkou. Na místě prý podle vzpomínek vzbudily silný odpor zvláště mezi některými přítomnými muži. A není se co divit, teze jsou to opravdu revoluční:

1. Každý lidský tvor má právo mít jakékoli vlastnosti bez ohledu na pohlaví.

2. Tradiční role muže a ženy jsou vymezeny nemorálně. Není morální, aby jedno pohlaví mělo víc povinností než druhé.

3. Muži, vzpamatujte se! My ženy už vás (pomalu) vůbec nepotřebujeme.

4. Požadujeme ústavně zakotvené právo na milence (pouze pro ženy).

5. Ženy se vzmužily, teď by se celá naše civilizace měla vz… vzženštit??!

Jistě chápete, že po tomto se patriarchát otřásl v základech a starý režim se zhroutil. Bohužel, než stačil přijít ten nový, nějak se to celé porouchalo, a tak místo ženského osvobození nastoupil ministr sociálních věcí, který se ještě po letech chlubí tím, že se mu prodloužením mateřské podařilo „dostat“ ženy z trhu práce, a tedy vyřešit problémy s nezaměstnaností. Místo ústavně zakotveného práva na milence se ve veřejném prostoru rozšířila objektivizace ženského těla a místo „vzženštění“ světa nastoupil velmi maskulinní sen o bohatství a neustávající výkonnosti, v němž není místo pro slabé.

Ponurá vize biopunku

Poprvé jsem se s tvorbou Evy Hauserové setkala, když jsem se začala zabývat literaturou devadesátých let. Narazila jsem tehdy na její povídkovou sbírku Hostina mutagenů (1992), která mi na dobu těsně po listopadové revoluci připadala překvapivě temná a depresivní. Už titulní povídka zobrazuje naprosto bezútěšný obraz budoucnosti: „nikdo necítil hlad ani žízeň, nic, jen únavu, mžitky před očima, zpomalený reakce, a přeci jsme vyšťourávali po bytech a sklepeních konzervy, suchary, vodní destilačky“. V povídce Přestěhovaná planeta zase v důsledku přiblížení záhadného kosmického tělesa začne na Zemi radikálně stoupat teplota: „Choulili jsme se v temných koutech bytu, nejčastěji v kuchyňce, která neměla žádná okna a kde tetička dokořán otevírala mrazící pult, aby snížila teplotu vzduchu. Stejně jsem však cítila mravenčení po celém těle, končetiny jako by mi nepatřily, srdce mi divoce tlouklo.“ Ponurost těchto vizí mi do jisté míry vysvětlila datace jednotlivých povídek – vznikaly už mezi lety 1987 a 1990 – a později také velké autorčino zaujetí ekologickými tématy.

Temné světy plné jakéhosi bujení, klonování, nemocí, ale i vtipu a nadsázky mě tehdy pohltily svou zvláštní poetikou, kterou sama Hauserová nazvala biopunkem. Nevěděla jsem, kam tyto texty zařadit ani co si o nich pořádně myslet. Zaujala mě v nich ale mimo jiné hra s genderovými rolemi, nejzřetelnější v povídce Dýchavičná romance, kde muži škemrají o děti a ženy se nad nimi ofrňují – jejich hlavní realizace totiž spočívá v práci. Jedna z mých nejoblíbenějších povídek – Přestěhovaná planeta – je velmi symbolickým autorským mýtem po vzoru Ursuly Le Guin, jehož hlavní hrdinkou je mladá dívka zachraňující svět před katastrofou. Byla jsem tehdy nadšená, že něco takového na přelomu osmdesátých a devadesátých let vůbec vznikalo. Ale když jsem si Hauserovou začala hledat v literárněvědných příručkách, v podstatě jediné, co jsem tehdy našla, bylo její zařazení do proudu radikálního feminismu po boku již zmíněné Biedermannové. To mě samozřejmě upoutalo.

Militantně feministické duo

A tak jsem začala číst i Carolu Biedermannovou. Tato autorka, o níž víme v podstatě jen to, co o sobě napsala ve svých autobiograficky laděných esejích, zanechala v devadesátkové debatě o feminismu nesmazatelnou stopu. Její hlavní motivací, kterou své feministické provokace opakovaně uváděla, byla snaha šokovat měšťáky a měla zřejmě za to, že toho lze dosáhnout vcelku snadno. Jednoznačně největší úspěch v tomto ohledu měla po vydání knihy Mstivá kantiléna aneb Rigor magoris aneb Feministický nářez, která v roce 1992 otřásla veřejným prostorem. V této esejistické knize totiž tvrdí, že muži jsou natolik odlišní od žen, že musejí být potomky vesmírných trestanců, kteří obsadili Zemi, když byli na útěku před spravedlností, a vyvraždili přitom většinu původní mužské populace. Vysvětluje zde například, proč muži nejsou schopni abstraktního myšlení nebo proč by ženy neměly odsuzovat prostituci, zejména jsou­-li klienty masochističtí muži („Pokud jde o metody, kdy peníze přecházejí z rukou mužů do rukou žen, pak téhle fandím.“).

Zatímco Biedermannová byla neřízená střela, Hauserová byla označována za reprezentantku „umírněnější podoby bojovného feminismu“, což mi tehdy připadalo poněkud nudné a přišlo mi, že nikdo moc neví, co s ní – vedle Biedermannové byla málo výstřední, vedle spisovatelky Alexandry Berkové (1949–2008) se zase zdála málo literární. Brzy jsem ale zjistila, že ve srovnání s Biedermannovou jsou esejistické (ale i literární) texty Hauserové mnohem komplexnější a intelektuálně podnětnější. A dokonce i tehdy, když se snaží tvářit bojovně. Kniha Příručka militantního feminismu (1999), kterou podepsala pseudonymem Johana Suková, je toho ostatně důkazem.

Socialistická degradace muže

A pak se mi do ruky konečně dostala kniha Na koštěti se dá i lítat (1995). Dnes bychom tuto knihu Evy Hauserové s podtitulem Nemožné ženy dokážou i nemožné mohli označit za popularizační příručku. Autorka v ní postupně prochází základní feministická témata (rodina, ženský orgasmus, role ženy ve společnosti atd.) a představuje je ve feministickém kontextu. Důležité ale je, že feministická východiska konfrontuje s osobními zkušenostmi (po vzoru západní druhé vlny feminismu) a snaží se skrze ně popsat také stav české obdoby ženské emancipace. Tu a priori nezavrhuje; ukazuje její historický vývoj a specifické lokální podmínky. Popisuje tak stejný princip jako Alena Wagnerová ve svém textu Emancipace a vlastnictví (1995). Kromě příklonu ke konzervatismu v době normalizace si v tomto kontextu všímá také toho, že v období socialismu se celkově proměnil genderový řád – nikoli jen pozice ženy. Pomocí pojmu „socialistická degradace muže“ popisuje stav, kdy byli muži ve veřejném prostoru vystaveni většímu útlaku než ženy v tom rodinném, kde v podstatě vládly. Připomíná tak, že součástí ženské emancipace je celková podoba vztahů ve společnosti, ale také její politicko­-ekonomické podmínky. Proto v jiném textu z raných devadesátých let (úspěšně) prorokuje, že se v české společnosti feminismus západního typu plně etabluje až ve chvíli, kdy se zde rozvine také kapitalismus.

Její představa narovnání genderových vztahů nemá jádro v pracovním prostředí, ale v rozdělení práce (zejména té reprodukční) spravedlivě mezi ženy a muže. Nadšená je také například představou kamarádských tlup, v jejichž rámci se výchova dětí a práce s ní související rozloží mezi více lidí. Zároveň jí přijde podstatné, aby děti viděly rodiče realizovat i jiné typy vztahů než ty rodinné. Teprve v prostředí rovných a přátelských vztahů mohou z dětí vyrůstat sebevědomé lidské bytosti, jež nevyhledávají pozici dominance. Ta je totiž podle ní jedním z hlavních problémů rodinných vztahů v české společnosti – popisuje je jako souboj mezi mužskou a ženskou dominancí, který jen dále reprodukuje různé typy útlaku.

Knedlíkový feminismus

Kniha Na koštěti se dá i lítat měla zřejmě pů­vodně vyjít pod titulem Knedlíkový feminis­mus. Šlo o pokus Hauserové přivlastnit si sha­­zující nálepku: „Jedna z přítomných akademiček, které čekaly na pódiu někoho kompetentnějšího, podotkla, že ten náš feminismus je tak nějak kuchyňský,“ píše v úvodu knihy. Je tím míněn zřejmě fakt, že obě scifistky mluví o feminismu zejména prostřednictvím své žité zkušenosti (hlavně s rodinou a mateřstvím) a ve svých veřejných vystoupeních mají sklony ke zjednodušování. Obě ze svých pozic zároveň vystupují velmi sebevědomě a cíleně se snaží oslovovat jiné typy žen, než jsou akademické feministky. Hauserová si dokonce bere přizpůsobení západního feminismu českým podmínkám za jeden z hlavních bodů svého feministického programu. „Už vidím ten západní feminismus, jak mu tady usekneme rohy a ocas, postrojíme ho do domácích tepláků, nakrmíme bramboračkou a zbavíme ho veškeré ďábelskosti. Bude to náš český, krotký feminismus, dobrácký a přátelský. Jenom už je potřeba s tím začít. Přemýšlet o tom, mluvit o tom, psát o tom.“

Z dnešního pohledu se takový přístup může zdát úsměvný a málo radikální. Pro Hauserovou ale bylo důležité, aby feminismus byl pochopitelný pro celé spektrum žen, nejen pro ty vysokoškolsky vzdělané. Ve svých textech proto není v žádném smyslu toho slova dogmatická – naopak se snaží popsat motivace českých žen a ukázat, v čem jim feminismus může pomoct (například ve vztahu k vlastní tělesnosti a sexualitě, případně v pojmenování nerovných podmínek v pracovněpravních vztazích). Má také velké pochopení pro projevy populární kultury: dlouhodobě pracovala například v redakci nakladatelství Harlequin, jehož produkty chápala jako jistý typ ženských utopií. A podle ní si toho byly vědomy i běžné čtenářky.

Zároveň ale autorčin postoj nebyl neemancipovaný ani vůči akademickým kruhům; v jejích textech se objevují polemiky s Jiřinou Šiklovou či Hanou Havelkovou, proti nimž v raných devadesátých letech vystupovala s kritikou tzv. ženské přirozené role. S oběma ženami se ale pravidelně setkávala v prostředí organizace Gender Studies, kde v této době byla velmi aktivní. Později zůstával v centru jejího myšlení vždy důraz na praktickou rovinu ženské emancipace, která si nepotrpěla na definiční čistotu jednotlivých pojmů. Několikrát také vstoupila do polemiky s Miroslavem Vodrážkou, jenž ji popuzoval svými paternalistickými názory na to, co by ženy měly dělat. Později mu také věnovala povedenou povídku Mstislav Podrážka aneb Přítel žen (2007), v níž hlavní hrdina deklamuje: „Musíme konečně přestat s věčným ženským pláčem a nastolit potřebu redefinice žen, jejich osobní i politický identity, ale toho, jak vidí, nejsme my ženy schopný, protože ženskou otázku se u nás podařilo suspendovat z prakticko­-politický roviny a nikdo nereflektuje krizi sociální a mediální femininity.“

Emancipace v osmdesátkách

Eva Hauserová se s feminismem začala se­­tkávat zřejmě někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prostřednictvím dopisů a knih, které jí posílala její západoněmecká kamarádka (s níž se setkala náhodou na benzínové pumpě během rodinné dovolené v Itálii). Tato korespondence se zřejmě nedochovala. Víme ale, že v té době četla například texty Shulamith Firestone, přinejmenším The Dialectic of Sex (Dialektika pohlaví, 1970), která ji rozčilovala svými utopickými vizemi, aniž by nabízela praktická alternativní řešení.

Důležitým momentem pro její emancipaci bylo mateřství, které jí na jednu stranu dodalo sebedůvěru, na druhou cítila frustraci z nuceného pobytu v domácnosti. Zřejmě se pohybovala v okruhu podobně naladěných žen (například se tehdy přátelila s Halinou Pawlowskou, s níž měly v plánu společně napsat emancipační román). Později se seznámila s okruhem scifistů, v němž nalezla mnoho prostoru pro vlastní realizaci na úrovni psaní i myšlení – do fandomu přinášela témata spojená s ekologií a později i ženskou emancipací. Koncem osmdesátých let se stala jednou z důležitých postav hnutí a svůj prostor využívala také pro prezentaci dalších žen. Když v roce 1988 začala pravidelně publikovat v informačním fanzinu Interkom, okamžitě proměnila představu fandomu jako výhradně mužského společenství. Její reportáže jsou zalidněny mnoha ženami, s nimiž řeší, třeba jak skloubit tvůrčí činnost a mateřství, anebo tam ty ženy prostě a jednoduše jen jsou. Ve stejném roce se také spřátelí s Biedermannovou a v Interkomu spolu s ní založí rubriku Feministicko­-futuristické okénko. Vede také polemiky s guruem české sci­-fi (a svým tehdejším kamarádem) Ondřejem Neffem, kterého z feministických pozic kritizuje za stereotypní ženské postavy.

V roce 1990 začíná v angličtině vydávat svůj autorský fanzin Wild Shaarkah, v němž se sebevědomě vyjadřuje k feministickým aktivitám žen v bývalém východním bloku. Publikovala zde svou zdravici feministické konferenci v Dubrovníku (kam byla pozvaná, ale nemohla se jí zúčastnit) nebo polemiku se známou jugoslávskou feministkou Slavenkou Drakulić. Tyto texty samozřejmě nezveřejňovala pouze ve svém fanzinu; některé z nich byly otištěny i v etablovaných feministických časopisech. Fascinující je v tomto kontextu její sebevědomí – její argumentace se utvářela postupně a v roce 1989 pro ni feminismus nebyl ničím novým.

Experimentální emancipace

Eva Hauserová zemřela 22. prosince 2023, necelý měsíc po svých šedesátých devátých narozeninách. Na rozloučení s ní se setkalo mnoho lidí, kteří se nikdy předtím neviděli – scifisté, feministky a lidé z permakulturního hnutí (Eva Kalivodová tam na­­příklad četla z povídky Tajemství dělohy, kterou najdete ve výborné feministické sbírce Když se sudičky spletou, 2000). Přestože se každému tématu věnovala v trochu jiném období svého života, nešlo o tři životní etapy, všechna totiž dokázala vnitřně dokonale integrovat. A stejně jako se ve sci­-fi povídkách osmdesátých let soustřeďovala na ekologická a feministická témata, nikdy ji také zřejmě neopustil hravě experimentální způsob myšlení, jejž přinášela do scifistické komunity a který zřejmě souvisel i s jejím vzděláním (vystudovala totiž mikrobiologii).

Při psaní tohoto článku jsem poslouchala podcast, v němž Hauserová popisuje vlastní zahrádkářské experimenty. Nejprve zmiňuje podmínky: její zahrádka je prý příliš malá na to, aby v ní šly dělat experimenty s prokazatelnými závěry, a když měla pronajatý záhonek jinde, ovlivňovali je zas poníci v ohradě u jedné strany políčka, kteří půdu přirozeně hnojili. Potom se ale nadšeně pouští do vyprávění o samotných experimentech, jež s vědomím těchto limitů prováděla, a s podobnou chutí vypráví i o těch, které se nepovedly. Napadlo mě, že to je způsob uvažování pro Hauserovou velmi typický. Ať už se pohybovala ve scifistickém, nebo feministickém prostředí, byla opakem dogmatismu a vždy dávala šanci novým myšlenkám a postupům. Některé se možná neosvědčily nebo pro ni jako autorku byly možná i riskantní, v jejích textech ale vidíme neuvěřitelnou zvídavost a otevřenost vůči novému. Zároveň se nebála dělat chyby – experiment se přece nemusí podařit, nakonec nejde o pěstování vlastní intelektuální dominance, ale o vytváření takového prostředí, které je vstřícné k pokládání otázek.

Autorka je komparatistka.