Galerie hlavního města Prahy, 12. 11. 2024 – 23. 2. 2025
Na retrospektivní výstavě fotografky Heleny Wilsonové (1937–2019) najdete mnoho známých tváří – zásadní část prezentovaných děl totiž tvoří snímky, které autorka vytvořila v sedmdesátých letech, kdy se pohybovala v blízkém kontaktu s členy umělecké skupiny Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a pražskou undergroundovou komunitou. Výběr fotografií, o který se postaral kurátor Jan Mlčoch, však tvůrkyni představuje v daleko širším záběru než jen jako „manželku Paula Wilsona“. Mlčoch v doprovodném textu upozorňuje, že Wilsonová (rozená Pospíšilová), absolventka Státní grafické školy, patřila ve své rodině už ke třetí generaci žen-fotografek: její babička se fotografii věnovala amatérsky, matka studovala u Jaromíra Funkeho. Vliv české fotografické tradice navazující na prvorepublikové teorie a experimenty Funkeho, Josefa Ehma a Eugena Wiškovského se v některých místech výstavy překvapivě objevuje (např. v cyklu studií Vejce z roku 1967), dominuje však dokumentaristický přístup děl zachycujících akce Jana Steklíka, Karla Nepraše a Eugena Brikciuse nebo různá hospodská setkání. Když byl Paul Wilson v roce 1977 z ČSSR vyhoštěn, fotografka jej následovala do Kanady, kde mimo jiné pořídila jedinečné portréty umělců a umělkyň původních obyvatel Severní Ameriky při jejich tvůrčí práci. Tyto a také další profesionální reportážní snímky, například z Kuby devadesátých let, představují Helenu Wilsonovou jako světovou fotografku se silnými kořeny v československé fotografické tradici.