Nestává se často, aby Čech na vlastní kůži pocítil, jaké je to, patřit k mašinerii, která od počátku novověku v zájmu nejosvícenější civilizace světa zaváděla na cizích kontinentech svá vlastní pravidla. Někteří z nás sice tuší, že člověk nemusí být přímo Angličan nebo Španěl či Portugalec, aby měl jako příslušník bohaté evropské kultury na koloniálním podniku svůj podíl – ale bývá to vědomí spíš nepřímé, tak nějak abstraktní.
Vlastně už to slovo „podíl“ je povážlivě ambivalentní. Každý, kdo někdy studoval historii cizí země, ví, že povinnou závěrečnou kapitolou česky psaných dějin různých států bývá výčet našich vzájemných styků. Historikové léta bádají v archivech, aby ukázali, kdo kdy a kam z českomoravské kotliny doputoval a co zajímavého tam dokázal. Jako příslušníci země na okraji „evropštější Evropy“ potřebujeme vědět, že naši předkové jen neleželi za pecí.
Například u příležitosti nedávného stého výročí navázání diplomatických vztahů …
