Přeložil Tomáš Suchomel
Herrmann & synové 2023, 235 s.
Leo Strauss patřil k německým židovským intelektuálům, kteří před nacismem museli utéct do Spojených států. A protože tehdejší intelektuální svět byl ve srovnání s dnešním poměrně malý (byl totiž třídně velmi úzce vymezen), znal se s většinou těch, kteří prchali stejným směrem, osobně. Na newyorské New School for Social Research učil spolu s Hannah Arendt nebo Theodorem W. Adornem. Na rozdíl od nich však nebyl v žádném smyslu levičák. Jako zarputilý konzervativec se zaměřoval na kritiku modernity a obnovu tradiční politické filosofie starověku a středověku. Přitom sdílel některá východiska svých levicových přátel, k nimž patřil také Walter Benjamin. V prvé řadě se jednalo o smysl pro menšinovost, ke které se obrací i soubor pěti esejů Perzekuce a umění psát. Strauss v knize klade důraz na nutnost číst mezi řádky tam, kde vybraným historickým autorům hrozilo za otevřené vyjádření jejich názoru pronásledování. Přestože přiznává, že jej při psaní ovlivnila zkušenost nacistické diktatury, věnuje se klasikům z období středověku a novověku. Po dvojici obecnějších esejů se tak postupně zabývá Maimonidovým Průvodcem tápajících, knihou Kuzári od Jehudy ha-Leviho a Traktátem theologicko-politickým Barucha Spinozy. Sledovat Strausse během interpretace význačných židovských myslitelů může být zajímavé i pro ty, kdo nesdílejí jeho konzervativní východiska. A totéž platí pro čtenáře, kteří mají jen mlhavé ponětí o středověké filosofii.