Od zotročení k osvobození?

Feminismus, genderová rovnost nebo emancipace žen nejsou jen termíny používané ve zdejších kulturních válkách posledních let, jejichž aktérům slouží jako hlavní cíle kritiky „progresivistických“ politik, které k „nám“ přicházejí ze Západu. Ve skutečnosti zde podobné debaty probíhaly již před třiceti lety, když po roce 1989 vzrostlo povědomí o západních feminismech především liberální orientace, které se u nás postupně začaly recipovat a ujímat – první číslo slovenského feministického časopisu Aspekt bylo v roce 1993 věnováno Mýtu krásy (1990, slovensky 2000) od americké liberální feministky Naomi Wolf, která je dnes známá jako protagonistka knihy Naomi Klein o světě konspiračních teorií Doppelganger: A Trip into the Mirror World (Dvojník. Výprava do světa za zrcadlem, 2023).

Podobně jako dnes se i v tehdejších debatách objevovaly konzervativní postoje propagující „přirozený“ genderový řád a tradiční rodinu; často je přitom prosazovaly veřejně známé osobnosti, zvláště pak ti, kteří měli nějakou, byť sebemenší zkušenost se Západem (například hudebník a spisovatel Jan Vodňanský po svém několikatýdenním výletu do Spojených států). Zaznívaly tak leckdy nechutné sexistické výroky a příkré odsudky západních „radikálních“ či „militantních“ feministek, ačkoli nikdo přesně nevěděl, co si pod tím vlastně představit. Mimo zastávání liberálních nebo naopak konzervativních pozic nicméně tehdejší diskuse zahrnovala také hodnocení socialistické emancipace žen, které vybízelo k otázce, jakým směrem by se budoucí vývoj měl ubírat.

Chraň nás před Svazem žen

Přestože se nejednalo v pravém slova smyslu o celospolečenskou debatu, ale spíše o otázku diskutovanou v akademických kruzích a pronikající i na stránky tisku, množství dobových textů na toto téma ukazuje, jak důležité se tehdy jevilo. Při reflexi vlastní zkušenosti vyvstávaly především dva okruhy problémů: za prvé šlo o to, jaký dopad měly státněsocia­listické politiky na postavení žen v různých oblastech jejich života ve srovnání se Západem; za druhé se probíralo, jak – a zda vůbec – si ženy za státního socialismu genderovou nerovnost uvědomovaly a byly k ní kritické.

Uvažovat o feminismu ve smyslu prosazování zájmů žen na politické úrovni ve státním socialismu v porevolučních letech nikoho ani nenapadlo. Český svaz žen (ČSZ) byl chápán pouze jako součást komunistického režimu, který „shora“ direktivně a negativně ovlivňoval životy osob ženského pohlaví. Také stejnojmenná porevoluční organizace stála většinou vně aktivistických feministických kruhů, s nimiž se dostávala i do konfliktů (předsedkyně svazu Zdeňka Hajná vzpomínala v pamětech na spory se socioložkou Jiřinou Šiklovou). Ostatně již listopadové demonstrace byly zaměřené i proti ČSZ – před pražským sídlem organizace se demonstrovalo s heslem „Svatá Anežko česká, chraň nás před Svazem žen“, které bylo použito i skupinou aktivistek v tehdejším Prohlášení mladých matek, v němž autorky podpořily aktivity Občanského fóra. „Feminismus pro nás znamenal otevřenost a pluralitu,“ vzpomínaly později slovenské feministky a teoretičky Jana Cviková a Jana Oravcová na devadesátá léta. Oproti tomu státní socialismus se svým přístupem k emancipaci žen pro ně představoval „povinnou unifikaci a homogenitu“.

Při hodnocení postavení žen v socialistickém Československu nicméně v devadesátých letech – a ještě po roce 2000 – zaznívaly i hlasy (mimo jiné socioložky a filosofky Hany Havelkové), které chápaly postavení žen v Československu jako emancipovanější než na Západě. Hlavním argumentem pro ně bylo, že ekonomické vyvlastnění postihlo především muže, kteří navíc přišli o část moci zaváděním různých právních úprav – například zákona o demokratizaci rodiny, díky kterému muž ztratil status „hlavy rodiny“. Společně s celkovou změnou společenských vztahů přispěly tyto zásahy k narovnávání genderových vztahů a ovlivnily život lidí v celé společnosti. Ačkoli se tuzemské partnerské modely nedaly srovnávat s životní praxí v západních feministických kolektivech, z hlediska mainstreamové společnosti se dalo říct, že obecně byly genderově vyváženější než na Západě. Přesto byl dominantní obraz, který se v devadesátých letech o socialistické emancipaci ustanovil, negativní – státní socialismus zaručil rovnost mezi muži a ženami pouze na papíře (ale v jakém společenském uspořádání je to jinak?) a přispěl k „zotročení“ žen skrze jejich „přezaměstnanost“.

Za vším hledej sex

Teprve v posledních letech se mezinárodní výzkumy vracejí ke zkoumání socialistické emancipace žen a (pravděpodobně i s ohledem na současné stále výraznější projevy neoliberalismu) vyhodnocují socialistický experiment mnohem pozitivněji. Často se zkoumá role žen ve státněsocialistických ženských organizacích (svazech žen) a jejich působení se nově interpretuje aktivisticky jako prosazování sociálních politik ve prospěch žen. Progresivní legislativní politika Východu je pak v tomto kontextu interpretována jako impuls, na základě něhož ve studenoválečném soupeření začal ženskou otázku více zkoumat a řešit na oficiální úrovni také Západ. V množství prací, které se tímto populárním výzkumným tématem zabývají, se však objevují i závěry, které jsou přinejmenším diskutabilní.

Pravděpodobně nejznámějším příkladem je v tomto ohledu publikace Proč mají ženy za socialismu lepší sex (2018, česky 2020) od americké antropoložky Kristen Ghodsee. Název knihy je spíše marketingový tah, protože sexualitě se věnuje jen menší část textu, zároveň se ale i díky němu povedlo prosadit představu o sexuálním osvobození žen za státního socialismu. Ghodsee vychází z marxistické kritiky buržoazního manželství jako tržní směny a z ekonomické teorie sexuality chápající sex jako komoditu, kterou ženy v kapitalistických společnostech směňují s muži, k čemuž se pojí předpoklad, že potěšení ze sexu u žen probíhá tehdy, když není předmětem této obchodní transakce. S touto premisou pak Ghodsee sleduje postavení žen za státního socialismu. Jelikož většina z nich byla výdělečně činná a měly zajištěny základní potřeby jako bydlení, vzdělání nebo zdravotní péči, sex pro ně podle autorky nebyl předmětem směny a mohly si ho nezávazně užívat.

Podobně socioložka Kateřina Lišková při zkoumání československé sexuologie ve své práci Politika touhy (anglicky 2018, česky 2023) píše o tom, jak byly ženy v Československu sexuálně osvobozeny již v padesátých letech – díky legalizaci potratu nebo tomu, že sexuologové již tehdy zkoumali ženský orgasmus. Jedná se veskrze o přitažlivé závěry, bohužel ale bez konkrétních dokladů, jak ono sexuální osvobození probíhalo. Srovnávací výzkum, který by dokázal určit, zda si ženy před sedmdesáti lety užívaly sex více na Východě, nebo na Západě, lze zpětně těžko provést.

Slast versus disciplinace

Kladení důrazu na sexuální osvobození žen ve státním socialismu je zároveň výsledkem přebírání západní perspektivy druhé vlny feminismu, pro niž bylo sexuální osvobození klíčové – v případě Kateřiny Liškové je přitom zajímavé, že ve své předešlé knize Hodné holky se dívají jinam (2009) ostře kritizovala antipornografický feminismus, přičemž omezování vizualizace sexuality bylo zásadní právě pro státněsocialistický diskurs. Spojovat padesátá léta v Československu s představou, že tehdy mohly ženy rozhodovat o vlastním těle a reprodukčním chování podobně jako Američanky o dekádu či dvě později, je v každém případě mírně řečeno přehnané. Antikoncepce byla tehdy v Československu nedostatkové zboží a podle zpráv interrupčních komisí z šedesátých let většina žen, které žádaly o potrat, o antikoncepčních metodách neměla informace. Další věcí je, že legalizace potratů a zkoumání ženského orgasmu probíhalo v jiných diskursech než v tom individualistickém, liberálním, jehož vyjádřením je heslo „Moje tělo, moje volba“ a který se zaměřuje primárně na subjektivní prožívání sexuality ženami. Ženský orgasmus se zkoumal za účelem léčby neplodnosti a legalizace potratů probíhala i jako řešení sociálních a zdravotních problémů žen a měla vést ke zlepšení populačního vývoje.

Československý modernizační expertní diskurs byl sice bezpochyby progresivnější než přístup v určitých státech na Západě, otázkou ale zůstává, na základě čeho si ženy v Československu v padesátých letech měly v rámci sexuálního osvobození více užívat sex. Podle Kateřiny Liškové k tomu přispívala propagace genderové rovnosti v partnerských vztazích společně s důrazem na „přítomnost hlubokých citů jako předpokladu uspokojivého sexu“. Pokud se ale podíváme na paměti místních žen (v nichž se zmínky o sexu ostatně objevují velmi poskrovnu), padesátá léta v nich zpravidla nejsou líčena jako doba, v níž objevovaly svá těla a možnosti sexuální slasti.

Žo Langerová například ve svých pamětech Žila jsem s oddaným komunistou (2017) vzpomíná na svůj partnerský vztah se slovenským levicovým intelektuálem Otakarem Langerem, kterého si vzala v roce 1934. Langerovi i jejich komunističtí přátelé vyznávali volné sexuální vztahy a na sexuální aktivitu byl ideově kladen důraz: „V našich kruzích se podle sovětské ideologie soudilo, že je třeba vést pohlavní život, protože fyzicky ne­­uspokojený člověk nemůže být plně funkční v boji za naši věc.“ Nicméně svou zkušenost s manželským sexem ilustrovala tím, že jednou, když při souloži rozsvítila, manžel okamžitě zhasl: „Ano, pro něj to bylo ostudné, ne z nějaké ostýchavosti, ale protože je to příjemné, a my nemáme právo na slast, když na světě existuje tolik utrpení a bídy.“

Tato stranická morálka zavrhující tělesné a konzumní požitky ztotožňované s buržoaz­ními přežitky (tak vysmívaná v literatuře šedesátých let) spolu s vírou v to, že ve vztahu si lidé nemají patřit a žít jeden pro druhého, nýbrž společně pracovat pro něco vyššího, samozřejmě nebyla imperativem celé společnosti. V ní stále existovaly partnerské vztahy založené na různých předpokladech a uspokojující různé potřeby a přihlédnout musíme i k fenoménům, jako byly legendami opředené sexuální aktivity na takzvaných brigádách mládeže a podobných akcích. Stále se ale musíme ptát, jestli genderová rovnost propagovaná v padesátých letech skutečně mohla nabourat, oživit či nově definovat provádění sexuálních praktik ukotvených v patriar­chálních rámcích.

Uvolnění a experimenty

Pro sexuální osvobození žen na Západě bylo důležité především pojmenovávání a sdílení sexuálních zkušeností, představ a přání mezi ženami navzájem. V tomto směru vývoj v Československu probíhal souběžně se Západem – také u nás začala být sexualita veřejně probírána až v šedesátých letech. Dělo se tak ale v socialistickém kontextu, který byl disciplinační.

Filosofka Irena Dubská například v ro­­ce 1962 napsala do časopisu Host do domu článek nadepsaný otázkou „Je třeba znovu vynalézt lásku?“, v němž z pozic marxistického revizionismu kritizovala krátce trvající sexuál­ní vztahy pěstované na Západě. Ty pokládala za projev individualismu a současně za útěk do soukromí před odcizeným, zbyrokratizovaným světem. Informace o sexuálních praktikách v západních společnostech, které pronikaly z odborných kruhů do tisku, přitom rozhodně nechápala jako výsledek modernizačního diskursu, ale hodnotila je negativně jako technizaci a racionalizaci sexu. Sama propagovala zapojení lásky do celospolečenských pospolitých vztahů a nové jednoty cítění, myšlení a jednání, aniž by ovšem popsala, jak by se tento ideál měl konkrétně realizovat.

Teprve ke konci šedesátých let se na stránkách československých časopisů objevila kritika poúnorového vývoje, který podle ní sice přispěl ke společenské a ekonomické emancipaci žen, jejich sexuální chování však zůstalo nadále určováno kategoriemi a normami vytvořenými muži. Mimo to bylo skrze propagovaný obraz rovnoprávného manželství ovlivněno romantizujícími představami o lásce. V rámci dobového uvolnění se tak novinářka Helena Klímová například v Literárních novinách pozitivně vyjadřovala o neomezovaných paralelních mimomanželských sexuál­ních vztazích a negovala normativní představy o sexuálním chování. V sexu je podle ní „normální“ vše, co se děje se vzájemným souhlasem zúčastněných.

Z hlediska dobových debat se tak dá usuzovat, že k sexuálnímu uvolnění v Československu docházelo – celkem nepřekvapivě – v šedesátých letech, i když je otázka, jaký dopad mělo toto uvolnění či přímo experimentování na genderovou rovnost. Malířka Věra Nováková v knize Každý krok je volba (2023) například vzpomínala na svou nedobrovolnou pozici v partnerském trojúhelníku, který dávala právě do kontextu módní vlny šedesátých let.

Modernizace společnosti

O sexualitě se mimo expertní diskurs v socia­listickém Československu psalo výjimečně, a to především v druhé polovině šedesátých let. Naopak příznačný byl pro socialistickou emancipaci žen důraz na kolektivitu, která se ovšem jen málokdy dávala do kontextu se sexualitou (myšlenky Alexandry Kollontaj byly většinou zavrhovány jako úpadkové).

Po roce 1948 se na oficiální rovině o pozici žen ve společnosti uvažovalo většinou se zřetelem ke třem aspektům: za prvé šlo o angažovanost, s níž měly napomáhat společenské přestavbě, a to zpravidla aktivismem na lokální, komunitní úrovni; za druhé o jejich pracovní roli, skrze niž se emancipovaly – někdy i realizovaly – a přispívaly k budování společnosti; a do třetice se jednalo o roli mateřskou. Jako matky vychovávaly nové občany a občanky socialistického státu a za tuto reprodukční práci je stát nově začal finančně odměňovat. Emancipace žen měla jít ruku v ruce s emancipací a modernizací celé socialistické společnosti. Ačkoli se dnes tento diskurs zdá konzervativní a diskriminačně homogenizující – mimo jiné v tom smyslu, že se o ženách vždy uvažovalo jako o matkách, kdežto muži nebyli chápáni jako pečující osoby (na rodičovskou dovolenou mohli jít ve výjimečných případech až v osmdesátých letech) –, v dobovém kontextu se takový přístup jevil progresivní.

Například na výtvarné scéně patřily k nejangažovanějším projektům týkajícím se emancipace žen kolektivní výstavy pořádané avantgardní architektkou Augustou Müllerovou, které vycházely z poválečného celospolečenského nadšení participací na veřejném dění. Tyto a další akce propagující nově zaváděné sociální politiky (např. zestátněné a nezpoplatněné školství nebo povinnost otce platit výživné na nemanželské děti) zároveň umožňovaly se kulturně odlišit od protektorátního diskursu – téma mateřství už nebylo prezentováno s odkazem k minulosti, k tradičním hodnotám a křesťanství, popřípadě k rasové čistotě, ale naopak bylo zacíleno do budoucnosti, na spravedlivěji uspořádanou společnost, v níž velkou roli měly hrát právě děti, jejich rovnoprávné postavení a výchova. Toto téma ostatně bylo důležité i pro meziválečné komunistky Jožku Jabůrkovou, Luisu Landovou­-Štychovou nebo Marii Švermovou, jež se mu v různých podobách věnovaly.

„Naše ženy“ v nové době

Po roce 1989 se k příběhu o „přezaměstnanosti“ žen přidal obraz konzervativní normalizace, během níž se prosazoval důraz na nukleár­ní rodinu – žena plnila především roli matky a podstatnou část života trávila na dlouhých „mateřských dovolených“. (Čtyřletá „rodičovská“ byla přitom uzákoněna až v roce 1995 a některé politické subjekty tehdy měly v programu i její šestileté trvání, přičemž tento nástroj sociální politiky stále chápaly jako určený pouze ženám.) Předrevoluční státní politika zaměřená na postavení žen a jejich zapojení do pracovního procesu se zdála zdiskreditovaná.

Jakkoli však můžeme diskutovat o podobách normalizační společenské praxe, je nepochybné, že oficiální socialistický ideový rámec podstatně ovlivňoval uvažování místního obyvatelstva. Socioložka a chartistka Jiřina Šiklová, která v roce 1991 stála u zrodu Gender Studies, se tak v devadesátých letech z pozice někdejšího disentu sice vymezovala vůči představitelkám Českého svazu žen, názorově ale vycházela z podobných vzorců – používala předlistopadový „oficiální“ slovník, když psala o „našich ženách“, a její rétorika i směřování (propagovala především prakticky zaměřený obor sociální práce) vycházely z představy, že je třeba se starat o nejširší vrstvy společnosti. Teoretické zájmy feministek z elitního akademického prostředí západních univerzit, které k nám po roce 1989 přijížděly, na ni proto většinou působily provokativně a odtrženě od „reálných problémů“.

Návaznost na socialistický rámec lze najít i v debatách o lidských právech, které v devadesátých letech probíhaly a v nichž zaznívaly hlasy, že nejdříve je třeba vybudovat občanskou společnost a teprve poté se můžeme začít věnovat feminismu. Přitom státněsocia­listická zkušenost, v níž osvobození žen bylo součástí emancipace celé společnosti, byla právě pro svůj univerzalizující étos zavržena jako nekritická k patriarchálnímu systému, a tedy nepoužitelná.

Z dnešního, zpětného pohledu mohlo být namísto převažující polistopadové recepce liberálního, na individualismu založeného feminismu cestou nové promýšlení socialistické zkušenosti s ohledem na myšlenky levicového feminismu, který se paralelně vyvíjel na Západě. Hodnoty stojící v opozici k individualismu a komerci a spojené například se starostí o místní komunitu nebo s péčí o životní prostředí se tak mohly stát součástí nově formulované feministicky orientované levicové politiky. Debata o socialistické emancipaci žen, která se po roce 1989 vedla, však zůstala na rovině popisu vlastní situovanosti ve vztahu k Západu a v žádnou „třetí cestu“ bohužel nevyústila.

Autorka je historička umění.