Žádná sociální změna nedopadá na aktéry rovnoměrně. Foto Čeněk Folk
Když se řekne zakladatelský mýtus, jako první nám patrně vytane na mysli příběh o praotci Čechovi. Své zakladatelské mýty však mají i politické režimy. Jeden jsme oslavili nedávno, 28. října – z jeho hlubin stále probublává onen pocit osvobození ze staletého utrpení v žaláři národů, a tak nám ani nevadí, že oslavujeme založení státu, který už dávno neexistuje.
Pro politické režimy po druhé světové válce sehrávalo roli takového mýtu osvobození v květnu 1945 či Vítězný únor 1948 – podle momentálních potřeb. A naším dnešním zakladatelským mýtem je nepochybně sametová revoluce. Je přelomem nejen v zakoušení času, kdy se husákovské „bezčasí“ náhle proměnilo v rychlou historickou dobu směřující znovu k zářným zítřkům. Představuje i mentální úběžník, k němuž se vztahujeme při hodnocení následných pětatřiceti let. Pamětnické pocity se přitom rozprostírají na široké paletě od zadostiučinění a historické spravedlnosti až po zklamané povzdechy, že „za tohle jsme teda klíčema necinkali“.
Sociologické průzkumy ukazují již celkem stabilně, že zhruba třetina populace byla následným vývojem víceméně plně saturována a vyjadřuje spokojenost. Naopak kohorta nespokojených či neuspokojených představuje přibližně pětinu. A mezi těmito okraji se nachází šedá zóna – polovina obyvatelstva, která vyjadřuje ambivalentní postoje.
Z perspektivy nového tisíciletí – alespoň soudě podle občasných sociologických průzkumů – byly nejednoznačně vnímány následné zásadní ekonomické proměny. Tržní ekonomiku kladně kvitovaly tři čtvrtiny obyvatel. Růst majetkových rozdílů naopak dvě třetiny vnímaly negativně, i když jde o následek fungování tržního mechanismu. Ještě hůře pak bývá v průzkumech hodnocen pořádek, bezpečnost, sociální jistoty ve stáří, morálka či mezilidské vztahy. Pokud jde o celkovou kvalitu života, zůstává třetina těch, kteří ji ve vztahu ke vzdálenější minulosti hodnotí negativně.
Žádná sociální změna nedopadá na aktéry rovnoměrně a každá má své vítěze a poražené. Sametová revoluce v tom není výjimkou. Tedy významné procento neuspokojených nemusí být žádným překvapením. A ani to nijak významněji nemusí destabilizovat nové hospodářsko-politické pořádky.
Při vysvětlování stability společnosti v sociologii 20. století spolu zápasily dvě konkurenční školy: teorie konsenzu a teorie konfliktu. Na otázku, proč i nespokojení lidé akceptují existující řád a nerevoltují, odpovídala teorie konsenzu tím, že i oni si osvojili základní hodnoty daného sociálního řádu – participují tedy na existujícím hodnotovém souznění. V teorii konfliktu jsou k přijetí těchto hodnot buď přímo donuceni mocenskými aparáty, anebo jsou indoktrinováni prostřednictvím aparátů ideologických. Ve výsledku se nakonec obě teorie příliš neliší. Jen rozdílně vysvětlují příčiny konformismu těch, kteří v existujícím řádu dosáhli jen na podprůměrné množství statků, hmotných i symbolických (jako je třeba společenská prestiž a uznání), a přesto se proti němu nebouří.
Rozhodující je, aby tato pravidla distribuce vzácných statků akceptovali jako legitimní. Je banálním poznatkem společenských věd, že od starověku po modernitu každý politický režim k tomu, aby zůstal dlouhodobě stabilním, potřebuje přesvědčit většinu obyvatelstva, že je tím nejlepším z možných světů. Náš zakladatelský mýtus postavil do centra legitimizace politického řádu meritokratický princip, který stál v ostré opozici k nomenklaturním výhodám papalášů a rozšířené korupci pozdního socialismu. Vzdělání či pracovitost cestu ke vzácným statkům v nivelizované společnosti slibovaly stále méně.
Naopak podle principu meritokracie ten, kdo se snaží, zasluhuje, aby výše zmíněnými vzácnými statky disponoval více než ten, kdo se nesnaží. Že máme tento legitimizační princip vrytý hluboko pod kůží, dobře ukazuje negativní postoj k takzvaným nepřizpůsobivým, který sdílejí uspokojení i neuspokojení (a používají i nápadně podobný jazyk, jak ukázal výzkum z roku 2021 Jedna společnost – různé světy).
Aby jakýkoli legitimizační princip fungoval, musí být v očích všech aktérů dostatečně věrohodný. To znamená, že nesmí být porušován příliš často a za viditelné absence citelných sankcí. Jak citlivé na to obyvatelstvo může být, dobře dokumentovaly proměny české politické scény před deseti, patnácti roky, kdy slibovaným tažením proti korupci, která je v evidentním protikladu k meritokracii, bylo možné vyhrávat volby. Není dnes ostatně těžké vidět – i mimo Českou republiku – úzkou souvislost mezi ofenzivou populistické politiky a pocitem zpochybnění základních principů. Ona deklarovaná „zrada elit“ je hojně živena právě tímto pocitem.
Lék proti porušování základních principů není ve volbě slušných lidí do veřejných funkcí. Tím se český volič opájel již mnohokrát, přitom elementární politologická poučka zní, že každá moc korumpuje. A jedinou obranou, kterou společnost má – kromě otevřeného násilí či změny režimu, jež navíc pomohou vždy jen dočasně –, jsou instituce a právo.
Aby však ony demokratické instituce a právní stát mohly účinně fungovat, vyžaduje to odpovědné občany. To například znamená, že pranýřují-li aktivisté mého oblíbeného politika za porušení pravidel, nevnímám je jako potížisty. Když o něm média zveřejňují takové informace, nepřistoupím na výmluvy, že jsou na výplatní listině opozice, či dokonce cizáckých centrál. Filosofickým žargonem řečeno: jakmile dobru (můj oblíbený politik přece dobro dělá, jinak bych ho nepreferoval) začnu dávat přednost před právem (nač se při dělání žádoucí věci zdržovat nějakými formálními obstrukcemi?), přestávám být zodpovědným občanem.
Dědictvím našeho zakladatelského mýtu z roku 1989 je řád postavený na principu meritokracie. Vydrží jen po takovou dobu, dokud bude dostatečná většina lidí přesvědčena, že skutečně v české společnosti funguje. A respekt k právu a institucím je pro uchování tohoto pocitu lékem nepochybně účinnějším než plané kázání o demokracii a odpudivosti předlistopadového uspořádání nebo nikdy nekončící hledání slušných politiků, kteří myslí na lidi.
Autor je historik.