Sen o útěku z Paříže aneb Jak je důležité míti Jákoba (a pattex)

Chvíli jsem si myslel, že spím, ale ve skutečnosti jsem se vzbudil. Často se mi stává, že se ve snu vzbudím, koukám kolem sebe a nevím, kde jsem. Tenkrát jsem se vzbudil ve sklepě, který evidentně sloužil jako protiletecký kryt. Kolem mne, mezi uhlím a policemi s kompoty, v polotmě osvětlené jen svíčkou, posedávalo docela hodně vystrašených lidí. Utěšovali mě, že se bojí víc než já, nebo to tak alespoň vypadalo, musím ovšem přiznat, že na rozdíl ode mne netušili, že se mohou vzbudit. To já ve snech vždy tak trochu tuším – pak je lehké být tak trochu hrdinou.

Venku duněly výbuchy a z klenutého stropu se při otřesech sypala maltová omítka. Po každém z nich paní v liščím kožichu tlumeně vykřikla a stará dáma, co si na převráceném prádelním hrnci vykládala pasiáns, pronesla bezbarvé „Merde“, bez uvozovek a vykřičníku. Asi je válka, napadlo mne. Mou domněnku potvrzoval i fakt, že jsem měl na sobě francouzskou uniformu ze začátku druhé světové. „No jo, asi zas byla v televizi Sedmá rota,“ řekl jsem si, ale nebyl to nejspíše správný úsudek, protože na límci jsem měl vyšitou třináctku, po sedmičce ani stopy. Kdepak televize! Jen obyčejné staré rádio s magickým okem uprostřed bakelitové mřížky kryjící reproduktor. Zrovna ho zapnul muž sedící na židli v koutě, který vypadal jako Charles Aznavour. Ozývalo se z něj praskání a hlas ve francouzštině, který oznamoval, že maršál Pétain přebírá veškerou zodpovědnost a že do několika hodin vstoupí do Paříže německé jednotky. „Fajn, takže umím francouzsky, to jsem vždy chtěl,“ zaplesal jsem, „a také vím, kde a kdy jsem, to není nikdy na škodu!“ Můj optimismus však mírně pohasl, neboť jsem pochopil, že asi nejsem Francouz, když se raduji z toho, že ovládám onu řeč. Nášivka na mém rameni mi mou obavu pouze potvrdila. Jsem „Tchécoslovaquie“. Vzhledem k okolnostem se hodilo, že vykladačka pasiánsu zrovna ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, co to znamená, zopakovala své „Merde“. Nemohl jsem s ní nesouhlasit.

„Říkali, že máme všichni zůstat na svých místech, dokud nepřijdou,“ upozornil mne Aznavour, když jsem se postavil a vykročil k východu.

„Ale já nemohu,“ namítl jsem, „já jsem Čechoslovák, z jejich pohledu zrádce říše, mne by nejspíše hned zastřelili! Musím okamžitě utéct!“

„To bude pro nás všechny nejlepší,“ poznamenala paní v liščím kožichu.

„Sûr,“ prohodila vykladačka pasiánsu a dodala své „Merde“, aniž zvedla oči od sloupu karet.

„Armén jim vadit nebude?“ zeptal se bázlivě Aznavour.

„Nevím, pokud nejste žid, tak asi ne.“

Aznavour se zamyslel, pak si trochu vylekaně povolil pásek a podíval se do hlubin svých kalhot.

„Tak asi ne,“ vydechl si.

„Ale já jsem žid!“ ozval se starý muž v černém kaftanu za mými zády. „Uteču s vámi!“ padlo jeho rozhodnutí.

Bylo mu asi osmdesát let, a i kdyby neměl dlouhý plnovous, jarmulku pod černým kloboukem a kaftan, těžko by v sobě žida zapřel.

„Se mnou nemůžete, já musím utíkat rychle,“ oponoval jsem mu, „a vy byste mne zdržoval!“

„Nedělal bych ukvapené závěry, hochu,“ pronesl on a předvedl několik salt ve výskoku z místa a krátce zažongloval s pěti míčky, které vytáhl z kapes kaftanu.

„Jsem fit, a navíc nikdo nezná Paříž tak jako já! Jsem pro vás průvodcem a požehnáním!“

Ne, že by mne přesvědčil, ale nějak se ke mně přilepil a nedal se ničím zahnat. Šavli jsem bohužel neměl a pouzdro na pistoli bylo také prázdné.

Vyšli jsme na ulici, poznával jsem to místo, byli jsme kousek od La Madeleine. Všude bylo najednou ticho a nikde ani živáčka. Jákob, tak se můj přílepek jmenoval, zvedl do výšky nasliněný prst, aby zjistil, odkud vítr fouká, pak se hluboce, táhle nadechl nosem, jako jelen, co větří predátora, a řekl: „Už jsou tady!“ A zrovna v té chvíli profičel ulicí příčnou k té naší ikonický motocykl se sajdkárou, na němž seděli dva wehrmachťáci s nezaměnitelnými ocelovými přílbami na hlavách. Jelikož za motocyklem následovalo několik nákladních vozů, asi deset tanků a rota ozbrojených cyklistů, zpívajících „Heidi, Heido, Heida“, usoudili jsme, že nejlepší bude ukrýt se v kostele. On se chvíli zdráhal, ale se slovy „Ostatně, Bůh to je tentýž“ se osmělil a vstoupil. Ve svatostánku jsme se zbavili jeho jarmulky, klobouku a kaftanu a ukryli je za Marochettiho oltář, v opodstatněné naději, že bez těchto svršků budeme trochu méně nápadní. Já si přes uniformu natáhl starou reverendu, co jsem našel v evidentně narychlo opuštěné sakristii, zatímco Jákob do batůžku vytvořeného z purpurového sametového závěsu naskládal nespočetné množství rekvizit a jiných propriet vytažených z kapes kaftanu. Nezapomněl k nim přibalit ani monstranci ze čtrnáctého století a lahev mešního vína. „Pro každý případ,“ omlouval svou svatokrádež.

„Tak, a teď mi řeknete kudy, průvodce?“ zeptal jsem se ho, když venku doznělo dunění pásů tanků a řev motorek.

„To záleží na tom, kam chceme jít,“ odvětil zcela logicky.

„Do Anglie, takže k moři!“

„A ke Středozemnímu, nebo…“

„Odkdy se do Anglie jede přes Středozemní moře?!“

„No, od věků, příteli, od věků… Nevyzpytatelné jsou cesty Boží!“

Musel jsem se na něj dost ošklivě podívat, protože okamžitě zmlkl, přivřel oči a začal si cosi mumlat pod vousy.

„Si říkal, že znáš Paříž!“ připomněl jsem mu naléhavost chvíle asi po třech minutách jeho mumlání.

„Pššt! Přepočítávám!“ okřikl mne, „­Němci jsou rozmanití, nesmírně kulturní a sečtělí. Určitě prostudovali bedekr. Většina z nich teď bude stát ve frontě na lístky do Louvru, takže tomu se vyhneme. Ti, co mají fotoaparáty, budou chtít vidět Vítězný oblouk a Eiffelovku, Vídeňáci budou postávat před Operou Garnier a Bavoráci se stavili ve staniční restauraci u Gare Saint­-Lazare na pivo, k večeru všichni potáhnou na Pigalle – a tomu všemu se my vyhneme! Provedu tě bezvýznamnými ulicemi tohoto města, pojď!“ Zatahal mne za sutanu a s pytlem přes rameno vyrazil směrem k východu.

Jákob měl talent. Vedl mne Paříží tak, že se mi nepovedlo zahlédnout opravdu ani jedinou pamětihodnost a pravděpodobně v souvislosti s tímto faktem ani jediného německého vojáka. Říkal tomu Gavrochova stezka. Když byl unaven nebo zrovna nevěděl, kudy pokračovat, sedl si na obrubník a s alibistickou mantrou „přepočítávám“ lapal po dechu. Jednu chvíli jsme putovali i kanálem, ve kterém mi lem dlouhé sutany namokl dosti zapáchajícími splašky, ale účel to splnilo. K večeru jsme se octli na severním okraji města, před bombami poškozeným krámem s vymlácenými výlohami.

„Konečně galanterie!“ prohlásil Jákob a ­vtáhl mne dovnitř, „tady si pořídíme cestovní ka­mufláž, protože už tu tvou močí nasáklou sutanu nemohu ani cítit, Tchéco!“

„Jmenuji se Miroslav.“

„Příliš dlouhé, budu ti říkat Tchéco.“

„Já ti budu říkat žide, to je taky kratší!“

„Pro mě za mě, pokud v tom nebude antisemitský podtext, říkej mi třeba i icik!“ V tuto chvíli mne napadá, že vůbec netuším, jak by tyto slovní hříčky zněly ve francouzštině, přestože jsme celou dobu mluvili výhradně francouzsky. Holt svět má svá tajemství, ne všem je nám dáno porozumět, a zejména ve snu to většinou vůbec nevadí.

„Ten světle béžový!“ radil mi Jákob, když jsem si vybíral ze skříně majitele obchodu oblek, „kamufláž, chápeš?!“

„Světle béžový? Na útěk do polí? Jako ka­­mufláž?“

„Jasně! Kdo by si vzal na útěk přes pole do Anglie světle béžový oblek? To je zmate, kdyby nás náhodou zahlédli.“

„A co si myslíš, že si pomyslí? Kdyby nás náhodou zahlédli?“

„Letní výlet? Piknik?“

„Piknik na bitevním poli?“

„Já se obléknu do golfového obleku, hned jak se oholím! I hole si vezmu! Nikdo mi nedokáže, že nehledám zaběhlý golfový míček!“

„A co doklady?“

„Ty si bereš na golf doklady? Tak šup, ať už jsme pryč, než majitel vyleze ze sklepa.“

Vypadali jsme opravdu úchvatně. Já v béžovém obleku s karafiátem v klopě, hnědých polobotkách, s výraznou květovanou kravatou a kloboukem à la Borsalino, on, hladce oholený v golfových pumpkách, s vlněnou vestičkou a velkou károvanou kšiltovkou, připomínal Seana Conneryho po dvou infarktech a nočním natáčení. Jákob za sebou táhl i golfový vozík, do kterého naskládal všechno, co by mohl potřebovat, včetně ukradené monstrance. Mešní víno jsme vypili při oblékání.

Táhli jsme se liduprázdnou cézannovskou krajinou, vlastně ani nevím, jak dlouho, protože kapesní hodinky v té době neměly datumovky a nikoho z nás nenapadlo vzít si s sebou kalendář. Navigoval Jákob. Šlo mu to opět překvapivě dobře. Jeho základním navigačním moudrem bylo, že všechny potoky tečou do řek a všechny řeky tečou do moře a k moři my chceme! Z tohoto pohledu bylo štěstí, že jsme si vybrali ty správné potoky, neboť teoreticky se opravdu mohlo stát, že bychom skončili až u Středozemního moře. Můj spolupoutník byl výborný v lovení králíků do oka, kradení slepic ze dvorků a dojení cizích krav a koz na pastvě. Ve chvílích volna trénoval odpal, ale jen nasucho, bez míčků. Ty si s sebou nevzal, aby se při případné kontrole mohl vymlouvat na to, že je hledá. Nebýt toho, že občas nad námi prolétl messerschmitt a co dvě hodiny jsme se museli ukrýt ve škarpě před projíždějící německou kolonou, dala by se naše cesta považovat za docela vydařený výlet.

Jednoho podvečera jsme v dáli ­zaslechli vytoužený zvuk vln a do nosů nám udeřila slaná vlhkost přímořského vánku. Vypadalo to, že se nám to opravdu povede. „Bůh je veliký. Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha­-olam, še­-kocho u­-gvurato male olam,“ pronesl veliký golfista, „ještě jednou se vyspíme a budeme u moře. Do Anglie to pak už bude skok! A přenocujeme tady, protože Bůh nám seslal do cesty krásný stoh suchého sena!“

A tak se i stalo. Při západu slunce vytáhl Jákob tubu od doutníků a vysypal z ní dlouhatánský, do ruličky stočený svitek popsaného hedvábí. „Cestovní mikrotóra!“ vysvětlil mi. „Dnes se pomodlím, pro případ, že bychom potřebovali nějaký zázrak, protože je krajně podezřelé, že jsme ho dosud nepotřebovali.“ A tak jsem toho dne usínal ve stohu sena, za zvuků podivných slov, tiše drmolených starcem v golfovém obleku: „Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha­-olam.“

Když jsem v klidu usínal, ještě jsem netušil, že Jákobův Bůh se rozhodne dokázat nám svou nesmírnost a bohužel i nevypočitatelnost hned příštího rána.

„Wir stehen auf!“ Vzbudilo mě kopání do mých mírně prošlápnutých polobotek. Když jsem otevřel oči, stálo kolem nás družstvo Schutzstaffel a vysoký, ale kultivovaně vypadající obersturmführer žádal od nás francouzštinou bez akcentu dokumenty.

„S dokumenty na golf?“ zkusil svůj připravený trik Jákob. Nadporučík nevypadal jako hlupák a patrně jím ani nebyl, když se naučil tak plynně francouzsky, přesto dal Jákobovi ještě šanci tím, že ho hned nepraštil, jen se na něj zadíval svým kultivovaným pohledem a zvedl obočí: „Golf? Tady?“

„No, se ví, že tady ne!“ jal se vysvětlovat Jákob, který byl ve vysvětlování zběhlý. „Odpaluji takhle dlouhým dřevem u Arrasu spinovaným lobem osmnáctou jamku, opřel jsem se do toho, jakože dám eso hole­-in­-one. Dobrý impact, přesný sweetspot, ale ta má přemrštěná síla a vítr… out až do nedohledna. Nechal bych míček míčkem, ale zrovna tenhle dostala má prababička od Ludvíka XIV. k narozeninám, takový tradiční míček, tak ho hledám. To víte, my stará šlechta zkostnatěle lpíme na tradicích. A tenhle míček byl obzvláště zkostnatělý.“

„U Arrasu? Tady jste u Calais, to je devadesát kilometrů!“ pousmál se důstojník.

„No, on foukal trochu vítr… taky příliv byl včera a…“

„Příliv? A také úplněk, že,“ nedal se oficír. „Když takto lpíte na těch tradicích, nejste vy náhodou židé? Ti také lpí pořád na tradicích, ne?“

„Židé? Viděl jste už žida hrát golf? Zvláště u Arrasu?“

„No jen nepovídejte! Máte doutník?!“ zpřísnil svůj hlas oberst.

„Bohužel, já jen gauloises. Bez filtru,“ vytáhl z kapsy krabičku mých cigaret odvážný golfista, „Ale kolega kouří doutníky, že?“ a zadíval se bezelstně na mě.

„Já? Doutníky?“

„No, nabídni přece panu důstojníkovi!“ pobízel mě.

Zapírat bylo zbytečné, protože z přední kapsy mého béžového saka čouhalo dosti veliké pouzdro na doutníky. Obersturmführer mi ho vzal a vítězoslavně otevřel.

„Ahá, mikrotóra! Já to tušil! Na to vás vždy nachytáme!“ rozesmál se.

„To není moje! Musel mi to podstrčit tento podvodník!“ bránil jsem se. „Mám přece modré oči a v dětství jsem byl dokonce blonďák!“

„No, ale vidíte ho? To je samé svoboda, rovnost, bratrství, a z urozeného zkostnatělého golfisty by hned udělal podvodníka! Pakáž jedna židovská!“ ohradil se rázně Jákob.

„Ha, ha, ha! Ubohá židovská obrana. To tě není hodno, Mojžíši, ale budiž! Dám ti ještě jednu šanci!“ prohodil důstojník. „Kalhoty dolů! A oba!“

„Promiňte nadporučíku, ale jako šlechtic musím protestovat…“

„Ticho! Řekl jsem oba!“

„Oba, řekl,“ pousmál jsem se tentokráte já a bez reptání jsem sundal kalhoty, protože svým mužstvím jsem si byl do té doby zcela jist. Ovšem čím si může být člověk jist v polovině dvacátého století? Století relativity? Ve století páry by to bylo jiné, tenkrát byly důkazy snadné, Newton nepustil! Ve století Einsteinově jsem byl nucen poznat, že ani předkožka se zákonům relativity nevyhýbá. Byl jsem obřezaný! Ostatně, on ten Einstein byl také žid.

„Aha, roláček je pryč!“ zavtipkoval můj židovský spolupoutník, jehož neobřezané přirození se nápadně podobalo tomu mému bývalému.

Všichni schutzstaffeláci se hlasitě rozesmáli, až se za břicha popadali, a v nastalém hluku se ke mně Jákob naklonil a zašeptal: „Promiň, tys ještě mladý, ty jim utečeš, ale já už bych to nedal, tak jsem si to s tebou vyměnil. Je to jen dočasné! Až bude příležitost, tak ti to vrátím!“

„Teď spolu posnídáme! Ty si dáš s námi šoulet a pak můžeš jít hledat svůj míček,“ ukázal oberst na Jákoba. „A pro tebe máme za trest pořádně propečené třičtvrtěkilové vepřové koleno, židáčku! Feldvébl, přineste várnice,“ zavelel a chtě nechtě jsem se s celým družstvem schutzstaffel musel nasnídat. Vepřové koleno bylo opravdu obrovské a opravdu výborné, vozívali ho jako trestný pokrm pro polapené francouzské židy až z Oldenburgu, jak jsem se dozvěděl od sdílného četaře, pocházejícího z Teplic. Jákobovi šoulet také moc chutnal, a tak jediní, kdo byl snídaní potrestán, byli ubozí esesáci. Ale co, vojna je vojna a ve službě musí chutě stranou!

Jákob se pobral směrem k moři, hledat golfový míček a posléze i loď do Anglie, a mne odvedli Němci do nejbližší vesnice. Chovali se ke mně hezky, protože předpokládali, že jsem byl potupně potrestán obří porcí vepřového, ale naznačili, že mne zmlátí, až mi trochu vytráví.

„Zavřeme tě do kurníku!“ prohlásil důstojník. „My si tu ještě pochytáme pár resistentátníků a snad i nějaké židy, protože máme s sebou ještě dvě vepřová kolena, ať se nám to v tom vedru nezkazí!“

Octl jsem se tedy v malém kurníku, u jehož dveří hlídal tlustý Bavorák se samopalem. Zbylá část družstva se zatím s povykem koupala v místním rybníčku, na jehož hladině se vznášely monetovské lekníny.

Jenže obézní desátník u dveří do kurníku netušil, že já jsem kluk z vesnice a vím, že slepice z kurníku nechodívají dveřmi. Vysoukal jsem se tedy malým, slepicemi posraným okénkem na dvorek, proklouzl přes třešňový sad do blízkého lesíka a oklikou se pobral k moři.

Když se smrákalo, dorazil jsem na okraj rybářského přístavu v Calais. Nestihl jsem se ani pořádně rozhlédnout, když mi někdo položil ruku na rameno. „Tak… a dostali mě!“ pomyslel jsem si a myslel jsem si to až do chvíle, než se ozvalo: „Ten červený člun je náš! Vyměnil jsem ho za monstranci z Le Madeleine!“

„Já tě zabiju, ty hajzle!“ obořil jsem se na Jákoba.

„Zasloužil bych si, zasloužil, ale už jsem ti to vysvětlil, ty jsi mladý, utekls jim! Já bych se z toho kurníku nevysoukal!“

„Jak to, že víš o kurníku?“

„No, modlil jsem se, modlil jsem se, a ejhle, Hospodin ti dvířka otevřel! Budiž mu chvála.“

„Ještě abych ti za to děkoval!“

„Mně neděkuj, mně neděkuj, Bohu můžeš, toho máme společného, jak už jsem říkal. Navíc jsem ti zajistil vydatnou snídani, ne nějaký šoulet, a ke všemu jsem nám oběma koupil člun!“

„Nám?“

„Nám! Copak bych to sám zvládl odveslovat?“

„Takže ty chceš, abych ti to odvesloval?!“

„No vždyť jsi měl kilo vepřového! V tom musí být energie… a Pánbůh nám taky pomůže, když ho já požádám a ty pořádně zabereš!“

Přes kanál jsem chtěl, člun byl Jákobův, nezbývalo mi než nabídku přijmout. Neodpustil jsem si ovšem alespoň pořádný kopanec do jeho zadku! Pak si nakopnutý stařec nechal v průběhu patnácti vteřin znovu narůst dlouhý plnovous, vrátil mi mé přirození a vzal si zpátky své, obřezané, a když vyšel měsíc, vyrazili jsme proti příboji. Já vesloval jako mezek a Jákob mi k tomu zpíval píseň „Přejdi Jordán, řeku všech nadějí“, jejíž text asi po hodině, když už mi výrazně lezl na nervy, změnil na „převesluj La Manche, ten průliv nadějí“. Později ztichl, protože z podkresu se ozval Rod Stewart s jeho „I Am Sailing“, což se k situaci hodilo lépe.

Vesloval jsem celou noc, ale nebylo to moc poznat. Bílé skály doverské byly pořád dál než Calais a na obzoru už se chystal rozbřesk. U francouzských břehů už se hotovily k vyplutí německé minolovky, které jistě kromě min dovedou lovit i čluny.

„Poprosíme Boha,“ řekl znovuplnovousatý starý žid. „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, stvořiteli různých pokrmů. Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha­-olam, bore minej mezonot.“ Pak si sedl na záď, sundal kalhoty a v důsledku efektu značné dávky ranního šouletu zajistil našemu červenému člunu dostatečnou, reaktivní, i když trochu hlasitou a poněkud zapáchající hybnost. Pro ty, co nepochopili korektní popis, raději doplním, že jednoduše prděl do moře a my letěli po hladině jako s raketovým motorem. Asi za dvacet minut jsme byli tak míli od britského pobřeží.

„Říkal jsem ti, že jsem pro tebe požehnáním, ne?“ usmál se Jákob. „To už dovesluješ,“ pokynul směrem k bílým útesům a natáhl si kalhoty.

Určitě bych to dovesloval, nebýt toho, že přímo pod námi začala bublat voda. Teoreticky by to mohla být velryba, byť asi ani v té době vorvani La Manchem běžně neproplouvali. To by nebylo tak špatné, Jákob měl konexe na stejném místě jako jistý Jonáš, ale zas takové štěstí nás nečekalo. Druhým, bohužel správným vysvětlením onoho jevu bylo, že se vedle nás začala vynořovat ponorka. Nebyla žlutá, a jakmile z tlampače umístěného na špičce její věže vytekla mořská voda, zalil okolí Wagnerův Rej valkýr s výrazným rytmickým praskáním, způsobeným rýhou na desce, z níž byl přehráván. O tom, že podmořské plavidlo nenáleží k britskému Royal Navy, nebylo možné pochybovat. Byla přímo u našeho člunu a my jsme viděli, jak se pomalu otáčejí šrouby uvolňující její poklop. Neměli jsme se čím bránit, nebo minimálně já jsem si to myslel. Jákob, syn Davidův, byl ovšem jiného názoru.

„Já ti vlastně ještě něco dlužím,“ prohlásil rázně a rozhodně, vztyčil se a za otravného zpěvu, jímž se snažil přehlušit Wagnera, vytáhl ze svého golfového vaku vteřinové lepidlo Pattex Extreme. Ladným pohybem kápl pár kapek mírně zakalené tekutiny na každý z uvolňujících se šroubů a ty okamžitě zatuhly.

Uvnitř bylo slyšet v rychlém sledu hlasy německých námořníků, kteří na rozdíl od jejich pozemských kolegů nemluvili ani kultivovaně, ani francouzsky: „Es ist nicht möglich! Verfickte rostige Vorrichtung!“ promlouval matróz, který nemohl uvolnit šrouby poklopu zalepené slavným vteřinovým lepidlem.

„Schlag es mit einem Hammer!“ radil mu jiný, který možná znal onu dětskou píseň o tom, jak spadla pec.

„Ich werde es schlagen!“ ozval se netrpělivý hlas, evidentně náležící pořádnému svalovci.

„Nein, Siegfried! Tu es nicht!“ varoval někdo, kdo dovedl odhadnout následky. Jenže možná i kvůli Wagnerovi Siegfried nejspíše varování neslyšel, protože se ozvala rána, za kterou by se nemusel stydět ani starý pecař, co není doma, natož ten mladý, co má hned hotovo.

Kladivo vedené rukou mocného Nibelunga, kterého jsme na vteřinu zahlédli v trhlině, prorazilo plášť ponorky tak nešťastně, že se celá na místě rozpadla a potopila, v důsledku čehož umlkl i božský Wagner.

„Scheiße! Es ist vorbei!“ znělo chvíli potom odněkud z hlubin.

Pak už byl slyšet jen křik racků a Jákobovo zaříkávání: „Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha­-olam, še­-asa et ha­-jam ha­-gadol. Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, jenž jsi učinil veliké moře.“

„A požehnaný buď Pattex Extreme, jenž jsi učinil moře bezpečnějším,“ dodal jsem k tomu já.

„Jo, jo, takhle náš veliký Bůh činí své zázraky!“

Svítalo. Kolem našeho červeného člunu se na hladině pohupovala velice nafouklá těla mrtvých námořníků ponorkového loďstva Kriegsmarine. Vypadali jako nafouklé figuríny obřích chlapečků v námořnických oblečcích. Mezi nimi pluly též červenobílé záchranné kruhy, trouba od gramofonu, fotografie budoucích vdov, pohřební věnce a několik utonulých krav.

„Tak tohle mi zpravodajský důstojník Royal Navy neuvěří, až nás bude v Anglii vyslýchat,“ povzdechl jsem si ještě pořád naplněn úžasem.

„Tak mu to nevypravuj a vzbuď se!“ poradil mi Bohem oblíbený Jákob. „Já se zas tamhle na břehu tohoto lamanšského Jordánu poperu s Bohem a ten mne děsně praští do boku, ne tak silně, jako jsi mne ty kopl do zadku, ale bolet to bude. Proto mám v tom golfovém vaku i Dolgit – ten zlatý krém z lékárny! Takže nic nevypravuj a vzbuď se!“

Už jsem mu věřil. Poslechl jsem.