Olga Wawracz ve sbírce Komunitní rozměr reflektuje společenské problémy současného světa. Její pohled na žitou skutečnost nás všech je ale vzácný tím, že za autorčiným aktivismem zbývá dost místa pro introspekci, neokázalou účast i humor.
Se zájmem jsem si nedávno přečetl článek Barbory Ilič (viz A2 č. 17/2024), jehož ústředním tématem je morální povyšování levicových účastníků veřejných diskusí, odbývaných na sociálních sítích podle pravidel směny – řeknu, že děláš něco špatně, probudím v tobě pocit viny, ale udělám to přede svědky, abych z toho taky něco měl, totiž pocit, že jsem lepší než ty. Takže ty přijdeš o pozornost a já ji získám. Bojovníkům za sociální spravedlnost se nezřídka stane, že si při obhajobě znevýhodněných a utlačovaných všimnou, jak přitom vypadají, a začnou se kochat vlastní ušlechtilostí. Což je spolehlivý postup, jak se stát nespravedlivým. Netvrdím, že každý, kdo někoho nebo něco kritizuje, počítá s tím, že ho to zviditelní. Ani si nemyslím, že každý takový kritik dříve či později přenese pozornost od předmětu své kritiky k sobě. Ale kdo kritizuje, měl by si mechanismu nezamýšlených účinků svého konání být vědom a pokud možno konat podle toho. Kdo nepochopil, že komunikace může být …
