Režisér kontemplativních filmových obrazů plných samoty, ale i znepokojivých společenských konotací Tsai Ming-liang patří k nevlivnějším festivalovým filmařům dneška. Mluvili jsme s ním o důležitosti vyhraněné umělecké tvorby i o politickém rozměru jeho díla.
Vaše filmy, obzvláště ty rané, jsou často označovány jako generační výpověď. Tchajwanská nová vlna byla pro generaci konce milénia podobným objevem jako neorealismus pro generaci poválečnou. Jak na ně nahlížíte po letech?
Jsou stále důležité, jako všechny starší filmy. Možná ztrácejí masovou popularitu, možná už jejich publikum tvoří především historici a filmoví vědci, ale na smyslu a hodnotě neztratily. V mnoha ohledech je lepší sledovat práci předešlých generací než té dnešní. Dnes je vše zaměnitelné, filmaři si totiž přestali pěstovat unikátní styl. Vezměte si tvůrce jako Hitchcock, Fassbinder, Godard, Truffaut a celá francouzská nová vlna, ale i Kurosawa v Japonsku – dnes už skoro nikoho takového nemáme, rozhodně ne v komerčním filmu. Dnes se možná vkládá snaha do scénářů, ale realizované jsou zaměnitelně a bez rukopisu. Kinematografie stagnuje, filmaři jsou zaseklí na místě.
Je těžké zafinancovat takové filmy, jaké natáčíte vy?
Myslím, že to není …
