Touha po destrukci i jiném, lepším světě, vyjádřená v Komunistickém manifestu, se časem přenesla i do sféry umění a literatury. Avantgardy a kontrakultury sice dávno pohltil kapitalistický provoz, ale potřeba radikálního gesta zůstává – i kdybychom měli jen „říct něco o světě slovníkem budoucnosti“.
„Proto se sešli v Londýně komunisté nejrůznějších národů a navrhli tento manifest, který bude uveřejněn v jazyku anglickém, francouzském, německém, italském, vlámském a dánském.“ První manifestace, primárně politická, se rozlétla po světě hnána duchem emancipace a odporu vůči společenskému uspořádání. Její radikální poselství bylo vedeno přímo proti základům tehdejšího světa: „Všechny dřívější třídy, které si vybojovaly vládu, snažily se zabezpečit si dobyté již postavení tím, že podrobily celou společnost podmínkám svého výdělku. Proletáři mohou dobýt společenských výrobních sil jen tak, že odstraní způsob, jakým se těchto sil dosud nabývalo, a tím i dosavadní způsob nabývání vůbec. Proletáři si nesmějí zajišťovat nic z toho, co mají, nýbrž musí všechna dosavadní soukromá zajištění a pojištění zničit.“
Destrukční potenciál několika málo stran Komunistického manifestu (1848, česky 1898) byl značný a pochopitelně nemohl působit jen ve věci společenských …
