Jsme tu!

„Proto se sešli v Londýně komunisté nejrůznějších národů a navrhli tento manifest, který bude uveřejněn v jazyku anglickém, francouzském, německém, italském, vlámském a dánském.“ První manifestace, primárně politická, se rozlétla po světě hnána duchem emancipace a odporu vůči společenskému uspořádání. Její radikální poselství bylo vedeno přímo proti základům tehdejšího světa: „Všechny dřívější třídy, které si vybojovaly vládu, snažily se zabezpečit si dobyté již postavení tím, že podrobily celou společnost podmínkám svého výdělku. Proletáři mohou dobýt společenských výrobních sil jen tak, že odstraní způsob, jakým se těchto sil dosud nabývalo, a tím i dosavadní způsob nabývání vůbec. Proletáři si nesmějí zajišťovat nic z toho, co mají, nýbrž musí všechna dosavadní soukromá zajištění a pojištění zničit.“

Destrukční potenciál několika málo stran Komunistického manifestu (1848, česky 1898) byl značný a pochopitelně nemohl působit jen ve věci společenských pořádků. Své vykonal i v uměleckých kruzích. Žádná kolektivní záležitost nemohla zůstat odsunuta na druhou kolej, naopak, bylo jen otázkou času, kdy se podobné manifestace objeví i mezi literáty. Musel být rozvrácen nejen politický, ale i symbolický řád. Kolektiv, který se na stránkách Komunistického manifestu zrodil jako hybná síla dějin, jako proletariát, od svého počátku neměl daleko k tvůrčímu kolektivu Bretonova zámku, o němž čteme v Manifestu surrealismu (1924, česky 1996): „V zámku si zvolil svoje sídlo duch demoralizace (…) brány jsou stále otevřené, a víte, nemáme ve zvyku hned se lidem poděkovat (…) A pak, není hlavní věcí to, že jsme svými pány?“ A o několik řádků níže Breton říká o obyvatelích svého surrealistického zámku to nejdůležitější: „Moji hosté jsou tu, aby se za to zaručili; jejich rozmar je zářivou cestou, která tam vede. Žijeme opravdu podle své fantazie, když tam jsme.“

Dynamika touhy

Mám za to, že počátek procesu deklarativního vymezování hranic nového světa neleží v 19. století. Pokud chceme jít po stopě hlouběji do minulosti, nemůžeme přehlédnout okamžik, kdy ve Francii došlo ke královraždě. To byla skutečná výzva poměrům a jasný vzkaz monarchům v Evropě. Vůdci Francouzské revoluce od počátku tvrdí, že revolucionáři nechtějí krále soudit, ale srazit mu hlavu. Král už nemá být králem, jeho nová role bude prostší, stane se totiž občanem. Občanem, který se provinil, a proto také bude bezodkladně souzen. Jeho majestát byl během této klíčové a zlomové události zastíněn zákonem, nejvyšším, manifestovaným projevem kolektivního ducha. Je tu snad někdo, komu bylo dáno se této vůli vzepřít? Na koho nedolehne kárná ruka nových poměrů? Tohle už nebyly otázky vyslovené do větru, naopak, vyplynuly ze zvláštního uzurpačního momentu a vracely se s každým novým sepsáním požadavků závazných pro všechny, kdo se chtěli podílet na společné budoucnosti. Nastolovaly agendu, ať už ve věci proletariátu, anebo nové umělecké metody. Král a jeho konzervativní aparát zůstali jednou provždy nepřítelem.

Na scénu přicházejí lidé, kteří manifestovali svou vůli: jsme tu a podáváme o tom zprávu. Svět byl naším objevem zničen, byl rozvrácen, aniž jste si toho ve svém každodenním shonu stačili všimnout. Nyní je už pozdě chtít cokoli vrátit zpět, jsme tu my, hybná síla, a naše svědectví, náš program, náš manifest.

Ať už byly modernistické tendence v umění motivovány vývojem psychologie a pomohly otevřít stavidla nevědomí, ať se opájely radostí ze ztráty smyslu a znovu nalézaly jazyk hry a neohraničené invence, ať se mladý a bojovný vizionář chtěl vrhnout z uměleckých salónů přímo do víru válečné konfrontace, vnitřní dynamika jeho tvorby byla dynamikou tužby. Až vám bude někdo chtít namluvit, že teprve hladovějící tvůrce, umělec v nesnázích, může skrze své zoufalství vytvořit velké dílo, dosáhnout krajního bodu své tvorby, vysmějte se mu. Tato primitivní představa zcela záměrně uhýbá před tím nejdůležitějším: nejde tu přece o dílo jako produkt, ale o samotný proces působení. Společně prožívané nesnáze se totiž stanou pletivem, po kterém začne elektrizující touha přeskakovat z díla na celek společnosti, kdy se částečné v jediném okamžiku stane úplným, kdy vznikne nárok na to změnit „přirozený“ chod věcí. Může se přihodit cokoli – přípravné fáze politického konfliktu mohou být akcelerovány vizionáři nebo umělci, několik slov a obrazů smete z tribuny vlivného politika, médiím, domněle nesmrtelným a nezničitelným tvůrcům naší reality, kdosi vyrazí z rukou mikrofon.

Pokud se uskuteční takto svrchovaný tvůrčí čin, namířený proti dobrým poměrům, pak určitě nepůjde o útěk, o rezignaci, o návrat do jeskyně; i to se nám ostatně stále snaží strážci stability namluvit, jako by strach ze ztráty jistot, oněch soukromých zajištění i pojištění, nebyl něčím už dokonale prázdným, nicotným, něčím, co se nakonec vypaří – když ne pod tlakem nejrůznějších krizí, tak třeba v jícnu války. Manifesty sepsané v minulosti nám přece ukázaly, že toužit po změně znamená vybavovat si prostor svobodného života – s plným vědomím faktu, že jej nikdy nemůžeme dosáhnout zcela a že se v něm z podstaty jaksi nelze jednou provždy zabydlet.

Pohlcená revolta

Extrémní pozici, manifestačně vymezenou vůči mainstreamu, proti všednosti, konzumu či kapitalismu samotnému, ovšem můžeme vnímat nejen jako vědomý pokus reformovat zažité pořádky, ale také jako jejich nutnou součást. Nejednou se už v minulosti objevilo tvrzení, že kontrakulturní aktivity nakonec slouží především hegemonní kultuře; že právě ve vztahu mezi rigidním a revolučním může vznikat dynamika, tolik potřebná pro rozvoj systémových infrastruktur. Jsou popsány způsoby likvidace subverzivních výbojů, mechanismy integrace a využití revoluční ikonografie zábavním průmyslem. To, co se ještě před sto lety dokázalo tvářit jako zcela nová a převratná tvůrčí metoda, mohlo nakonec být unifikováno a zkonzumováno v provozu, někdy dokonce i využito v mocenských hrách.

Jak můžeme téměř každý den vytušit ze zpráv běžných informačních médií, postmoderní teorie slouží dezinformačním válečným strategiím. Pak je tu ovšem i druhá stránka věci: Joseph Heath a Andrew Potter se v knize Kup si svou revoltu (2004, česky 2012) pokusili ukázat, jak přistupovat i k tak ožehavým záležitostem, jakou byl Unabomberův manifest (1995, česky 1997) Teda Kaczynského. Tvrdí, že jsme pod vlivem Baudrillarda, Deborda a mnoha dalších postupně dospěli do fáze, kdy nejsme s to rozlišovat (a dokonce už nás ani nemusejí zajímat) otázky pravdy a lži. A přitom „podobný druh ‚subverze‘ probíhá už víc než čtyřicet let a nepřinesl žádné viditelné výsledky. Nic, co Disinformation (excentrický televizní pořad obchodníka s kontrakulturou – pozn. aut.) vychrlila, není nijak výrazně divnější než to, co si může kdokoliv pustit na kabelovce. Včerejší alternativa je dnešní mainstream.“

O pár stránek dál nicméně oba autoři připouštějí, že revolta bývá neúspěšná zejména tehdy, je­-li vedena proti módě, zvláště pak pokud ve výsledku nabízí produkty. „Rebel je postaven před dilema. Módní znaky, které kdysi sloužily jako ukazatel distinkce, jsou poněkud zbaveny svého významu. Rebel tak má na výběr mezi dvěma možnostmi: přijmout nevyhnutelné a nechat se ucválat masami, nebo dále odolávat a najít si nějaký nový, ještě extrémnější styl, který zatím nepřitáhl tolik imitátorů, a může tudíž stále sloužit jako ukazatel odlišení.“

Jako by se ale v této kritice zapomínalo, že manifestovaná touha po jiném a neznámém nemusí být nutně hnána potřebou se za každou cenu odlišit, zdůraznit svou jedinečnost a individualitu. Kritika Heatha a Pottera se nakonec spokojí s málem: stačí odlišit politické od ostatních projevů vzdoru, a režim, jak ho známe, zůstane zachován. Nezbývá než jim dát za pravdu a přitom doufat, že důležité procesy světatvorby nelze takto jednoduše porcovat a členit. Ostatně historická zkušenost ukazuje, že realita je vždy o dost živelnější než modely humanitních vědců. Oba výše citované manifesty – a nejen ty – přišly na scénu ve chvíli, kdy mohly rychle získat na síle a stát se historickou událostí. Nahromaděné problémy ve společnosti, nefunkční nebo rovnou už kolabující politické reprezentace akcelerují dlouho očekávané proměny; autoři manifestů k této proměně mohli přispět významným dílem a zároveň vstřebat nedávná historická traumata. Když nic jiného, alespoň ukázali možnost, jak tato traumata přetvořit do nových performancí ovlivňujících celek západní kultury. Že se jich nakonec zmocnili i váleční stratégové a pokusili se jejich prostřednictvím rozvrátit údajně dekadentní kulturu, je věc druhá, neměli bychom na ni ovšem zapomínat.

Snění, průmysl, technologie

Není úplně zřídkavým jevem, že do veřejného prostoru vstupuje někdo, komu vyloženě vadí jakékoli kulturní výboje a kdo jako náhončí a kapitán průmyslu volá po užitečném vzdělání, po zapojení všech, kdo vládnou rozumem, do obchodních a výrobních struktur. Je to vlastně taková dokola se opakující písnička: vy progresisté a snílci jen neužitečným způsobem komplikujete práci nám realistům. My dobře víme, že výroba a technologický rozvoj jsou osami, kolem nichž se organizuje celá společenská struktura…

Kdyby tento postoj po všech těch letech tolik nenudil, mohli bychom na jeho pozadí spatřit uhlířskou víru a skutečně nebezpečné snění o revolučním potenciálu technologií v budoucí přeměně světa. André Breton se podobné věci dotkl v jiném manifestačním textu, v Politické pozici dnešního umění z roku 1935. Nachází člověka, který není znalcem umění a má jen málo možností k tomu, aby rozvážil otázku uměleckého vyjádření. Při jeho vyhodnocování operuje v dosti úzkém prostoru a vztahuje je pouze k politickému postoji: „Takový člověk se ohledně uměleckého díla obvykle drží zjevného obsahu a v souladu se svým politickým postojem je hotov najít v něm veškeré kvality, resp. naopak veškeré nedostatky, podle toho, zda dané dílo navenek mluví, resp. nemluví, ve prospěch toho, oč mu jde. Sama zjevná nutnost přeměny světa vede lidi k názoru, že je zapotřebí podpořit ji všemi použitelnými prostředky a že práci na všech ostatních intelektuálních úkolech je nutno odložit.“

Určitý způsob myšlení o společenské transformaci je vskutku velmi naléhavý a vnucuje se i takovým lidem, jejichž konzervativní myšlení se snaží všem větším změnám bránit. Jak takoví lidé mohou vnímat umělecké manifestace volající po uznání existence lyrické poezie? Jak se budou tvářit, když je necháte číst text, v němž má navrch imaginace tvůrce odmítajícího zploštit lidskou existenci na otázky efektivity jednání a technologického rozvoje nástrojů?

Přízrak normálního jedince

„Bylo nám řečeno, že se zabýváme záležitostmi, které by měly přijít na řadu až po revoluci,“ píše Breton a odkazuje ke svým Spojitým nádobám (1932, česky 1934): „Touha, kterou člověku připisuji, tedy touha skoncovat co nejdříve se světem, kde to nejhodnotnější je den ode dne méně schopno se prosadit, touha, v níž se musejí být s to koordinovaně soustředit všechny ušlechtilé lidské snahy – jak jinak by tato touha mohla být schopna účinně působit než tím, že bude vytrvale mobilizovat celou minulost i celou přítomnost jednotlivce (…) Touha nikdy nesmí způsobit, že některé otázky zůstanou nevyslovené a že nebude dán volný průchod zvídavosti.“ Ano, znovu se k tomu můžeme vrátit: je to stále jedna a tatáž forma osobního zajištění, která musí odrazit výboje umělců a obecně pak všech těch, jež představivost vede o hodně dál než jen k motorům na vodík a k sofistikovanému elektronickému zboží.

O tom, že vlastně jde o stále tutéž sadu problémů, jež se různé umělecké manifestace pokoušejí řešit, svědčí i jiné zdroje. Na jedné straně je to ustálený výrobní proces, podmínky, které si diktují předem daný typ produkce, na druhé straně pokus jednotlivce nebo kolektivu tento proces narušit, vykolejit, anebo v nejlepším možném případě destruovat. V době českého vydání Spojitých nádob si toho všiml Záviš Kalandra: ocenil Bretonovu snahu zachytit „všechen ten prapůvodní nesmysl, jenž i dnes ještě straší v lůně té neobyčejně oživené noci“ (rozuměj ve snu) a spolu s Bretonem si uvědomil širší spektrum lidské psychiky. „Musíme si dát opravdu dobrý pozor,“ píše Kalandra, „aby se snad i do marxistické politické ekonomie nevetřel ten prázdný přízrak ‚normálního hospodářského jedince‘, jak straší u tolika měšťáckých národohospodářů. Tento nikde neexistující přelud má oněm pánům posloužit jen a jen k tomu, aby tak byl z ekonomie vyloučen nositel třídního boje [sic!] – jímž může být právě jen skutečný člověk, se všemi svými tužbami po štěstí a se svým odporem k bolesti. Nebylo by třídního boje, kdyby existoval pro buržoazii tak ideální stav, že by proletáři nebyli lidé, skuteční lidé se srdcem a nervy, ale roboti bez citu, bez schopnosti rozlišovat mezi slastí a strastí, kteří by neměli žádných žádostí a jimž by bylo dokonale jedno, jdou­-li do stoupy smrti dnes, zítra či za tisíc let.“

Slovníkem budoucnosti

Oligarcha se svou armádou robotů pomalu zavírá past. Své nevolníky dokázal přesvědčit, že mají vyhlížet budoucí změny technologií a slepě u toho věřit v jejich vykupitelské poslání. Svět jimi bude konečně dotvořen v ideálním tvaru. A tak zatímco se pomalu propadáme do dystopických scénářů a kolem se rozhořívají válečné konflikty, naše schopnost vnímat realitu, aniž bychom se přitom spoléhali na digitální prostředníky, upadá. Všudypřítomné mediální brány, neustále chrlící oblaka informačního smogu…

Tuhle písničku dobře známe. A přesto ne­­jsme s to vypnout některé procesy, anebo je přinejlepším ztlumit a marginalizovat. Před očima nám možná odumírá jedna generace zcela pohlcená konzumací digitálních obsahů, monetizovaných v sériích pravidelných plateb, jež každý měsíc míří na účty obřích produkcí. Je tolik věcí, které napovídají, že postupujeme směrem k úplnému zajištění a zdánlivě i k uzavření všech možností, jak tento vývojový proces zvrátit.

Všechnu tu užitečnost, všechny ty plány do budoucna, které nám neustále někdo vnucuje, všechny starosti o to, jak obstojíme za rok za dva v podmínkách všeobecného konkurenčního boje, ovšem můžeme vnímat jako něco, co je bytostně vpojeno do sféry estetiky; stejně tak může být naše vnímání světa utvářeno uměním. A možná bychom si mohli připustit, že jím je ovlivňováno víc, než je všem technologům zřejmé. Pak by také mohlo platit, že jakékoli působící estetické struktury čekají na vzácný moment, kdy budou uzavřeny v definici, anebo naopak, kdy s nimi někdo vstoupí do bližšího vztahu, kdy je někdo začne přetvářet, sám jimi jsa potencován a zmocněn k tomu, říci něco víc o budoucnosti či o možnostech našeho prožitku reality.

Možná že o nic jiného v manifestacích nikdy ani nešlo. Zachytit část reality a vzápětí ji rozšířit. Ať už to byl třídní boj, nevědomí, autenticita, nová upřímnost nebo angažovanost, nešlo tu pokaždé o to říct něco o světě slovníkem budoucnosti? Nevedla autory manifestů snaha promítnout do fádních scénářů každodennosti obrazy, o kterých jsme přinejmenším tušili, že tu s námi už dávno jsou? Tak dávno, aby je někdo konečně dokázal důvtipně vyjádřit?

Autor je antikvář a nakladatel.