A. a H.

Hella Aleny Machoninové vyšla v nakladatelství Maraton ke konci loňského roku; stačila zaujmout výrazné pozice v různých bilančních anketách a vyjádřilo se k ní několik profesionálních kulturních debatérů. Domnívám se, že vzbudila pozornost nejen závažnými tématy a jazykem, v němž občas probleskne zvláštní cizí akcent, ale především propracovaností. Je to kniha, v níž má psané slovo zásadní vliv na lidský život; literatura je hybnou silou, záchranou, marným útěkem, způsobem odporu atd. Žití je tu v jistém smyslu pohybem od knihy ke knize. I sám způsob vyprávění je pojat jako literární postava ve vývoji. Hranice mezi fikcí, její ­interpretací, dokumentem a realitou se v Helle udržují s rostoucím úsilím, až se řízeně rozpadají. Hella je čtivý, avšak komplikovaný text plný citací, dokumentů a jmen, jímž lze postupovat na způsob rojnice. Mne na něm však zaujala především role samotné vypravěčky.

Vzpoury materiálu

Současná česká literární vědkyně A., překladatelka a spisovatelka ve stavu zrodu, jež žije s přestávkami posledních dvacet let v Moskvě, rekonstruuje život jiné spisovatelky, Heleny Frischerové (1906–1984). Předestírá průběh soukromého výzkumu, který divoce pře­rostl původní záměr. Zaznamenává proměny své fascinace touto ženou, obkružuje její životní momenty, témata, ale třeba i fotografie a nebrání se, ve vší pokoře, hledání styčných bodů s vlastním přemýšlením nikoli jen o psaní a čtení. A také se, ač se to nezdá, od své složitě budované představy o Helle odpoutává.

Po rusky a německy píšící autorce původem z Prostějova Heleně Frischerové, která prožila roky 1937 až 1947 v sovětských nápravně­-pracovních táborech a další léta ve vyhnanství, nezbylo mnoho textů. V českém překladu je možno si přečíst memoárovou prózu Dny mého života. Vzpomínky na gulag (2014, česky 2017). Německy psané básně z lágru se téměř všechny ztratily. A. tedy využívá i materiály, k nimž se podle detektivně vystavěného vyprávění dostala shodou náhod i dobýváním archivů. Jde o román Jiřího Weila o každodennosti za sovětského Velkého teroru Moskva­-hranice (1937), jehož hlavní hrdince byla Helena Frischerová předobrazem, a o vzpomínky Tamary Petkevičové Bolest si věk nevybírá (1993, česky 2017). Petkevičová (1920–2017) poskyt­la A. svou korespondenci s Hellou a její fotografické portréty, citován je též Hellin vyšetřovací spis z hrůzného roku 1937.

Poměrně chudý výzkumný materiál (většinou uměleckého rázu, tedy nespolehlivý) doplňovaný pátráním na místech Hellina života, v archivech, matrikách či seznamech obětí totalitních režimů se opakovaně vzpírá až úřednické touze po úplnosti a přesnosti, již A. místy sebeironicky glosuje. Materiál odmítá uspokojit zvědavost tazatelky a zároveň deformuje a zpochybňuje její otázky.

Cizí slova, moje slova

Prázdno mezi historickými fakty včetně přípustných dohadů badatelce pod rukama za­­růstá fragmenty návazných textů: cizích esejů, básní, próz. Odkazují jeden k druhému, týkají se lágrové literatury, terapeutických možností psaní i šálivosti vlastní paměti nebo fotografií, zmiňován je podíl jazyka protokolů či udání na našem poznávání minulosti.

Výběr, propojování, interpretace a někdy třeba i rytmizování a opakování cizích textů je vypravěččin základní vyjadřovací prostředek. Mezi citáty však nenápadně vyvstává i její vlastní hlas. Jako by, pronásledována útržky přečtených, překládaných a opisovaných veršů a vět, ohledávala možnosti vlastního psaní. Jako by se chtěla vypořádat s vlastní čtenářskou citlivostí. Například variuje stručný Hellin životopis v sekaných větách, sampluje verše raných ruských konceptualistů Jana Satunovského, Vsevoloda Někrasova nebo Igora Cholina, podkresluje text neartikulovanými zvuky. Při popisech kombinuje „nájezdy kamerou“, při změnách časoprostorů (byt zemřelé profesorky, Moskva Jiřího Weila nebo Andreje Platonova, protiputinovská demonstrace v roce 2012) energicky mění žánry a perspektivy, nostalgický popis střídá reportérský styl. A třeba protokol z výslechu Heleny Frischerové je v podstatě komentovaná inscenace. Chvíle literárněhistorické i tvůrčí nejistoty A. zpřítomňuje a zahání prostým přepisováním a popisováním Helliny korespondence. Opisování a překlady textů (jako pokusy o co největší přiblížení) sama nazve únikem od vlastního psaní.

Přímé citace, ale i ohledávání cizích rytmů a strategií jsou snahou pochopit, z čeho vyrůstá „to moje“. Ostatně už počáteční odstavec knihy je směsí vlastních a cizích slov, která jsou odhalena s drobným zpožděním. Všechen ten opulentní literární rej románu (děleného na kapitoly jen graficky) probuzený obsedantní touhou po rekonstrukci cizího života má pomoci zrekonstruovat i život vlastní.

Kde domov

Iniciálou, jíž zde svéhlavě označuji vypravěčku, se podepsala pod svůj dopis Helle v závěru knihy; jsou to poslední dva znaky hlavního těla textu, můžeme si myslet, že A je psáno azbukou, podobně jako Hella podepisovala českou iniciálou své rusky psané listy. To si do textu vkládám já, autorka se žádných životních analogií mezi sebou a Hellou nedopouští, zabývá se jen průniky témat.

Neuralgické body v díle a životě Heleny Fri­scherové, k nimž se A. neustále vrací, se týkají ztraceného domova, samoty, strachu z návratu nebo vlastně nemožnosti návratu, pocitu cizinky v (novém) domově a v jazyce. A taky každodennosti života v době, v níž se děje násilí, jež přesahuje lidské chápání i řeč. A. píše o každodennosti Moskvy v době Velkého teroru, ale také ve své době, připomíná politické události, jež vyvrcholily brutální okupací Ukrajiny. Staví vedle sebe práci umělců, disidentů, demonstrantů, lidskoprávních aktivistů, lidí, kteří uchovávají památku obětí státní zvůle a protestují proti válce, a kašírovanou bezstarostnost hlavního města státu, jenž válku rozpoutal. Do obrázku spokojené Moskvy v době před svým vynuceným a odkládaným odjezdem vkládá i sebe.

V závěru se A. loučí s domovem, s Hellou a se všemi knihami, z nichž si její portrét poskládala. A snad i s jistým přístupem k literatuře, který v celé knize brilantně zpřítomnila. Téma vyčerpala, svůj hlas vydobyla a do textu nechává prosakovat téma omezenosti slov a literatury, jež také mohou odvádět pozornost od surové skutečnosti.

Autorka je literární publicistka.