editorial
Málokterému žánru se v literatuře 21. století daří tak dobře jako autofikci. Ti, co viděli v postmoderně fikční spektákl, manýristické hračičkářství či ironické pošklebování intelektuálních elit, vítají vpád syrové, někdy i odpudivé každodennosti, nesmlouvavého hlasu marginalizovaných a utlačovaných a samozřejmě také autenticity či angažovanosti, jež se s autofikčním psaním většinou spojují. Pojem „autofikce“ zachraňuje literární marketéry i bezradné recenzenty – zdá se, že každý text, který se tváří jako osobní svědectví, je v nějakém ohledu „neliterární“ či „ne jen literární“, anebo prostě vykazuje žánrovou neurčitost, lze označit touto nálepkou. Pokud konfesijnímu vyprávění dodáme patřičnou senzačnost, bude se navíc i skvěle prodávat. Literární teoretici zase jásají nad tím, jaké fígle stran autorského sebeinscenování i skandální, leč uvěřitelné reálnosti příběhů dokážou emancipační autofikce předestřít.
„Prožijeme-li něco, ať už je to cokoli, získáváme nezadatelné právo o tom napsat,“ zdůrazňuje Annie Ernaux, na jejíchž prózách se autofikční postupy s oblibou demonstrují. Autofikční vyprávění se – nejen u francouzské nobelistky – často zaměřuje na traumatické události, aby předvedlo analytickou schopnost literárního psaní proměnit osobní zkušenost v obecnou. Události posledních týdnů – tragická střelba na pražské Filozofické fakultě – a potřeba bezprostřední reakce některých básníků (raději nebudu uvádět kterých) ovšem ukazují, že někdy je lepší mlčet a že i při vší snaze o upřímné osobní svědectví může být výsledkem trapná a jalová říkanka („tolik příběhů bez pointy / z jedné flinty“, „jak pálí taková ztráta / taky jsem táta“).
Autofikce nám ukazují, že míru autenticity stejně jako míru smutku nelze poměřovat, ale také jak tenká může být hranice mezi transgresí a exhibicí, mezi snahou vyslovit nevyjádřitelné trauma a bulvarizací. Jak náročné může být rozpustit se v myslích a životech druhých. Také ale přinášejí naději tím, že znovu objevují terapeutickou funkci vyprávění.
komentář
recenze čísla
A. a H.
Hella Aleny Machoninové
literatura
Co bolí, to přebolí?
Traumata v autobiografickém komiksu Srdcovka
Hledání identity v hororovém braku
Nový komiks Daniela Clowese
Letím, ale nikam neprchám
Debutová próza Oksany Vasjakiny
Mluvit o tom, že „není co říci“
Poznámky k truchlení Rolanda Barthese
O čem nenapíšu, to se nezavrší
Tři prózy Annie Ernaux
Slovo je křivé zrcadlo
Románová mozaika Marka Torčíka
film
Pohádka o emancipaci
Chudáčci Jorgose Lanthimose
divadlo
Dokument vzbuzující vášně
Istanbulská úmluva v českém parlamentu a v pražském Rubínu
hudba
výtvarné umění
Konec jedné etapy
Cena Jindřicha Chalupeckého naposledy pro pět vítězů
Objímá, hledá smír, stále uniká
Zvířecí zpravodajství v ostravské galerii PLATO
esej
Napětí starých ortodoxií
K problému autofikce
rozhovor
Paměť zničí i poslední vzpomínky
S Markem Torčíkem o nezapadání, studu a škatulkách
poezie
Viem, že niekde tu si
a potom na chvíľu
beletrie
společnost
Dekolonizovat slovník
Co s jazykem kolonialismu?
Kudy k občanskému smíru?
Polský zápas o liberální demokracii
Námořní poloslepota
Nad knihou Michaela Romancova
par avion
Ze španělskojazyčného tisku vybral Michal Špína
V pasti selektivního vidění
K pojmu vyhnání v německé paměti
minirecenze
eskalátor