Koloniální politiky měly primárně ekonomický charakter, zároveň ale vytvářely diskurs, který definoval kolonizované obyvatelstvo. Tento jazyk nás provází dodnes – jakkoli se můžeme domnívat, že s kolonialismem nemáme co do činění. Zároveň je nesmyslné zakazovat konkrétní výrazy. Co tedy dělat?
Koloniální narativ poznamenal nejen kolonizované, ale také řadu zdánlivě neutrálních termínů. Kolonizátoři se jeho prostřednictvím odlišovali od kolonizovaných a šířili obraz své nadřazenosti. Pejorativnost těchto pojmů se časem zdánlivě setřela a pro většinu uživatelů se staly bezpříznakovými, takže mnoho mluvčích neznalých dějinného kontextu urputně brání své právo tato historicky zatížená slova používat. Zaklínají se svobodou projevu a brojí proti cancel culture a přílišné politické korektnosti, čímž nepřímo podporují stereotypizaci určitých skupin obyvatelstva. A právě to bylo v zájmu kolonizátorů: pomocí generalizační terminologie stigmatizovat charakteristiky považované za podřadné vzhledem k evropským normám a představám o civilizovanosti.
Domorodec, divoch, kmen
Pojmenování jako „černoch“, „domorodec“, „kmen“, „divoch“ a samozřejmě „negr“ se v průběhu let stala nositeli rasistických teorií. Těmito termíny se generalizovalo mnoho aspektů života (náboženství, tradice, dějiny, sociální uspořádání, hodnotová hierarchie) a v koloniálních říších jimi byly modifikovány, nebo dokonce vytvářeny obrazy celých národů a etnických skupin (někdy i civilizací). Naneštěstí tato označení zakořenila v každodenní mluvě lidí, kteří v mnoha případech celý jejich význam nedokážou pojmout – už proto, že by se jimi sami nikdy neoznačili a nikdo jiný je jimi neznevažuje.
Problémem jsou také označení, která mají v určitých případech pejorativní význam, například „mléčná čokoláda“, „kapučíno“ nebo „káva s mlékem“ pro jedince ze smíšených rodin. Tyto termíny pocházejí z jazyka bývalého kolonizátora a do českého prostředí se dostávají překladem. Zároveň je tato terminologie těžko uchopitelná, neboť stejně rychle vzniká, jako zaniká. Společným rysem podobných označení je, že se snaží zesměšnit druhé na základě odlišnosti zdůrazňované už v koloniálním období. Může se přitom jednat o slova, která primárně pejorativní význam nemají. To je ostatně i případ slova rasa: v jednotném čísle je neutrální, avšak pokud se použije v čísle množném, zvláště ve spojení „lidské rasy“, sugeruje rasistické a esencialistické dělení lidstva do několika ras s tím, že takzvaná europoidní rasa byla považována za jedinou plnohodnotnou, a tudíž nadřazenou ostatním rasám.
Počínaje generací palestinsko-amerického teoretika Edwarda W. Saida se mnoho intelektuálů pocházejících z bývalých kolonií snaží systematicky dekolonizovat každodenní slovník – odhalit skrytý, ale komplexní rasistický podtext. Pro mnoho lidí představuje tato dekolonizace jazyka jeho ochuzení. Panuje přesvědčení, že jakmile se začnou některá slova považovat za nevhodná, tento trend nabude na síle, až vznikne cosi jako Orwellův newspeak – jazyk očesaný o jakoukoli víceznačnost, jehož jedinou hodnotou bude jednoduchost. Skutečnost je však jiná. Právě koloniální slovník měl za úkol homogenizovat národy či etnické skupiny, zbavit je diverzity a přiřadit jim stabilní hodnotu založenou na odlišnosti či specificitě. Bez generalizujících termínů budeme jednak více užívat vlastních názvů, jednak budeme muset sáhnout po preciznějších označeních.
Zákaz není řešení
Dekolonizovat slovník neznamená věnovat se etymologii slov, ale zaměřit se na jejich minulost. Nejprve ale musíme za slova, jež používáme, přijmout zodpovědnost. Mnozí budou tvrdit, že lexikum je pouhým nástrojem. Přehlížejí přitom, že slova do značné míry určují možnosti vypovídání, a to v míře, kterou si obvykle neuvědomujeme – o čemž ostatně svědčí fakt, že užívání některých výrazů část mluvčích brání jako své právo. Zároveň je u nás čím dál populárnější tvrdit, že české země neměly kolonie, nebyly součástí koloniálních politik, a proto nemáme k určitým slovům takový vztah jako země, které koloniálními mocnostmi byly. Země bez kolonií samozřejmě existují, ale i ty od koloniálních mocností přebíraly jazykové obraty a hodnotově zabarvené názvosloví. A často také ke koloniálním mocnostem vzhlížely.
Řešením není plošný zákaz těchto termínů. Naopak, jde o to, aby byl obecně znám jejich původní význam. Historie či literární věda se k dobám o tom, kdy a jak tyto pojmy vznikaly, vrací a umí „oživit“ dobový kontext. Mimo to najdeme v minulosti řadu aktérů, kteří tyto termíny redefinovali v rámci kulturní či identitární reapropriace (například Malcolm X nebo představitelé afro-antilského hnutí négritude). Znalost kontextu si vyžaduje i překladatelská práce. Je přitom namístě dělat rozdíl mezi užitím slova, jež vede k poznání jeho minulosti, užitím, kterým vědomě vytváříme napětí mezi skupinami lidí, a konečně užitím bez porozumění danému pojmu. První zmíněné použití je nutno prohlubovat, protože přispívá k omezení posledně uvedeného, nepoučeného, a přitom diskriminačního užití.
Snaha o dekolonizaci slovníku jde ruku v ruce se změnou pohledu na fungování lidské společnosti. Čím hlubší je znalost kolonialismu a jeho vykořisťovatelského charakteru, tím je jasnější význam slov s ním spojených. I proto nesmíme nechat minulost v poklidu odpočívat. Nesmíme zapomínat, že právě představitelé koloniálního systému byli dlouho považováni za autority v oblasti poznání kolonizovaných. Mnozí mají pocit, že proces vykořenění slov zatížených koloniální minulostí narušuje jejich identitu. To však není přesné, jedná se totiž o zpochybnění identity založené na mylné interpretaci minulosti. Smyslem tohoto procesu je rozšířit naše povědomí o historii, jejímž jsme produktem, a tříbit tak chápání sebe samých. Dekolonizaci slovníku musí předcházet dekolonizace mysli.
Autor je romanista.