Dokument vzbuzující vášně

Barbara Herz připravila pro A studio Rubín již třetí dokumentární inscenaci. Po projektu věnujícím se mateřství se ve spolupráci s neziskovou organizací Otevřená společnost zaměřila na problematiku takzvané Istanbulské úmluvy, což je mezinárodní smlouva Rady Evropy z května 2011 zaměřená na „potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí“. Česká republika patří spolu s Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem a Slovenskem mezi posledních šest členských států Evropské unie, které ratifikaci úmluvy dosud neschválily. Ve středu 24. ledna tento mezinárodní právní dokument projednal senát – a už podruhé s jeho ratifikací od­­mítl vyjádřit souhlas.

Režisérka a autorka scénáře pracovala jako vždy s rešeršemi a zaznamenávala rozhovory s lidmi, kteří se k dokumentu i tématu násilí na ženách vztahují z nejrůznějších profesních a osobních pozic. V úvodu cituje právního experta, který konstatuje, že „Istanbulskou úmluvu považoval za tak trošku nudnou smlouvu, protože… většina mezinárodních úmluv je poměrně nudná.“ Domníval se, že „díky úmluvě budeme řešit problémy států, kde se ženama zacházej naprosto příšerně, ale ona vlastně ukázala, že ten, kdo má problém, jsme my“. Přitom se opakuje, že úmluvu patrně skoro nikdo z těch, kdo proti ní protestují, nečetl. Proč vlastně vzbuzuje tento dokument takové vášně, když málokdo skutečně zná jeho literu?

Přiznat si vlastní násilnost

Emoce patrně budí už úvodní konstatování, že násilí na ženách je v evropské společnosti dáno systémově, po staletí trvající podřízeností žen a mocenskou nadřazeností mužů ve všech oblastech včetně rodiny. Souhlasem s ratifikací bychom museli nejen připustit, že potřebujeme azylové domy a další nástroje pomoci obětem násilí, museli bychom si přiznat, že naše civilizace a kultura stojí na špatných základech a že je nutné tyto základy změnit. Do budoucna je nezbytné odmítnout mocenskou nadřazenost jedněch nad druhými. A této změny se nejvíce obávají reprezen­tanti všech „tradičních“ uskupení, včetně za­­stánců patriarchální rodiny.

Inscenace reflektuje odmítání úmluvy zákonodárnými institucemi, politickými stranami (především KDU­-ČSL), církví, spolky (Aliance pro rodinu) i běžnými občany. Schválení dokumentu přitom mělo být jen prvním krokem, základním právním rámcem pro náročný proces vytváření podmínek pro pomoc obětem genderově podmíněného násilí. Její stvrzení by bylo i symbolickým vyjádřením nutnosti změny. Přijetí ratifikace by rozhodně neznamenalo, že by odpůrci idejí Istanbulské úmluvy skončili v pracovních táborech a děti by byly odebrány rodičům, jak to ve fantasmagorickém kázání v roce 2018 prorokoval monsignor Petr Piťha. Podobné projevy ve veřejném prostoru nejsou jen bláznivé, ale i nebezpečné. V souvislosti s citátem z Piťhova kázání se ve scénáři připomíná tichý protest Anety Petani v katedrále, když v podprsence a s nápisy „Proč jste jim nasadil korunu z trnů?“ a „Láska k pravdě“ na těle poklekla před oltářem při mši celebrované kardinálem Dukou, který se postavil za Piťhovy výroky.

Utlačovaný a umlčovaný

Všechny tyto motivy a citace autorky scénáře rozdělily mezi tři účinkující – Petra Jeništu, Lucii Syrovou a Dana Kranicha – v groteskně naddimenzovaných kostýmech. Jeništa ztělesňuje typického machistu v jakémsi zeleném kroji s folklorními květinovými motivy a vycpanými rameny. Později si navlékne modrý overal s kapucí přes obličej, která symbolizuje ztrátu lidské tváře pachatelů. Lucie Syrová se zpočátku objevuje v minišatech rovněž zelenkavého odstínu se vzorem obřích očí, metaforicky vyjadřujících neustálý dohled manžela. Jako správná hospodyňka ustrašeně třímá hrnec s vývarem, jímž se ovšem muži nezavděčí. Dan Kranich v modrých nafouklých kalhotách a saku, věčně rozpohybovaný a rozvlněný, představuje dryáčnického moderátora soutěžní show. V poslední části se Syrová a Kranich převléknou do králičího kostýmu a stane se z nich něco mezi neškodným plyšákem a znakem Playboye, vzbuzujícím nepříjemné pornografické konotace. Jeništa si na hlavu navleče černý igelitový „pytel na mrtvoly“ jakožto „utlačovaný a umlčovaný“ samozvaný disident, reprezentant soudobé elity, jemuž je údajně bráněno svobodně vyjadřovat názor na Istanbulskou úmluvu. Přitom je zavalen pozváními do médií – podobně jako se to děje nebohému režiséru Jiřímu Strachovi.

Kromě jednoduchých symbolických kostýmů a rekvizit je temná sklepní scéna vybavena pouze prázdnou lednicí a dvěma praktikábly. V jednom z nich je, jak se ukáže po jeho překlopení, ukrytá vana, v níž je postupně „vězněna“ oběť i pachatel. Syrová a Jeništa totiž představují „ideální oběť“ (má to napsáno na kufru) a „ideálního pachatele“.

Mozaika prohlášení

Problém je, že stísněný prostor scény a ko­morní obsazení pohled na problematiku násilí na ženách i na nedostatečnou systémovou pomoc a politický odpor vůči dohodě samotné jaksi „zužují“. Téma násilí jako by se smrsklo na domácí rozměr a postava moderátora sama nestačí na to dodat dění společenskou dimenzi. Kritické výpovědi jsou rozesety do replik všech účinkujících, především pak ženské představitelky. Jeništa coby manžel i pachatel pronáší hospodská moudra na adresu žen, která se už dávno stala součástí mužského folkloru. Jednotlivé hlasy zde ale na rozdíl od inscenace Barbary Herz Jenom matky vědí, o čem ten život je (2020) nejsou dostatečně rozrůzněny, a tak poněkud splývají: nehorázná prohlášení celebrit ze státně politické, umělecké a církevní sféry občas nejde odlišit od vyjádření jejich kritiků. Zřejmě se tu projevilo úskalí metody sběru autentických výpovědí. Scénář působí jako mozaika prohlášení obětí a odborníků a zůstává spíše na povrchu.

Z programu je jasné, že práce na scénáři byla mimořádně pečlivá (podílely se na ní Barbara Herz, Daniela Samsonová, Lucie Ferencová a Dagmar Fričová), přesto ale výsledek budí tak trochu dojem prvotní verze nashromážděného materiálu, jíž by prospělo další zpracování a prohloubení. Problematika domácího násilí by si zasloužila podrobnější zkoumání, stejně jako rozbor příčin, proč velká část české společnosti úmluvu odmítá. Je však zřejmé, že aktuálně šlo především o to divadelními prostředky, a třeba i aktivisticky, podpořit ratifikaci a demonstrovat absurditu odmítání tohoto dokumentu.

Autorka je teatroložka a překladatelka.