„Touha je krám, kde mají všechno a hned,“ zpívá se v jednom šlágru. Touha ale může způsobit i řadu problémů. V seriálu Místo činu to dobře vystihl komisař Thanner, když o svém kolegovi Horstu Schimanském prohlásil, že „mu ten jeho vocas jednou zlomí vaz“. Metonymický vztah mezi touhou a pohlavním ústrojím se mi hodí, protože se chci podělit o vzpomínku na své první setkání se ztopořeným dospělým údem. Bylo mi asi devět a došlo k tomu během prázdninového odpoledne na zastrčeném fotbalovém hřišti. Ze hry mě a mé tři stejně staré kamarády vytrhl dvacátník s trudovitou pletí. Jsme prý dobří fotbalisti, ale mohli bychom být ještě lepší, kdybychom měli trenéra, a vnutil nám své služby. Neměli jsme z toho radost, ale vůli staršího člověka jsme se podvolili. Začal s námi nacvičovat různé herní situace a po tréninku si jednoho po druhém bral na pohovor mezi čtyřma očima. Šel jsem první. Když jsme poodešli na místo, kam nebylo ze hřiště vidět, zeptal se mě, jestli jsem se už líbal s holkou. Přiznal jsem, že ne. „A nekecáš?“ Prý zná způsob, jak to spolehlivě zjistit. „Stáhni si trenky,“ poručil mi a já to poslušně vykonal. „Dobrý, nekecals… Chceš vidět, jak to vypadá, když se někdo s holkou líbal?“ Na odpověď nečekal a vytáhl napružený žilnatý úd. Doprovodný komentář si nepamatuju, nic dalšího se ale nedělo – horko těžko si zapnul poklopec a řekl mi, ať pošlu dalšího. Po pohovorech nás vyzval, ať přijdeme příští den ve stejnou hodinu, a slíbil, že přinese jakési odznáčky. Do druhého dne se nám zážitek rozležel v hlavě. Sešli jsme se o něco dřív, společně jsme sepsali dopis a vyslali mého mladšího bratra, aby ho doručil. Z textu se mi vybavuje jen poslední věta: „A ty svý odznáčky si můžeš strčit do prdele!“ Situaci na hřišti jsme pozorovali z úkrytu. Samozvaný kouč přišel načas a zmateně se rozhlížel po prázdném hřišti, až nám ho skoro bylo líto. Vzkaz ho překvapil, nicméně poslal po bratrovi smířlivou odpověď a nakonec došlo k setkání tváří v tvář. Se zpožděním pak proběhl i trénink, tentokrát bez vytahování pindíků. Žádný další se už ale neuskutečnil – dětská vzpoura „trenéra“ znejistila a samotný fotbal ho zřejmě tolik nerajcoval, nás zase nelákalo nechat se pro nic za nic komandovat. Otázka je, jak by se situace vyvíjela, kdybychom se neohradili. Je určitě dobře nebát se projevit odpor, hlavní ponaučení se však týká zacházení s mocí. Pokud budeme přeceňovat vlastní autoritu, může se nám snadno přihodit, že zůstaneme stát na prázdné scéně jako politováníhodní kokoti.