Máme za sebou nejen mrazivý leden, ale také nejteplejší rok v historii měření. Rok 2023 byl plný klimatických extrémů a podle bilančních zpráv vědců se ocitáme v situaci, se kterou jako lidstvo nemáme žádnou zkušenost. Podle evropské agentury Copernicus jsme takto teplý rok nezažili od počátku měření v roce 1850, přičemž průměrná teplota vzduchu byla o 1,48 stupně Celsia vyšší než v druhé polovině 19. století. Agentura zaznamenala sedm rekordně teplých měsíců v řadě, léto a podzim pak byly vůbec nejteplejší.
Podle Světové meteorologické organizace loňský rok nesl z klimatického hlediska pět charakteristik: byl nejteplejší, emise skleníkových plynů nadále rostly, vědce šokoval skokový nárůst teploty světových moří, výrazným způsobem začal odtávat dosud stabilní antarktický mořský led a extrémní projevy počasí byly výrazně zkázonosné. Nejviditelnějšími projevy klimatické krize byly velké požáry, které nejsilněji udeřily v Kanadě, na Sibiři a také v Řecku. Všichni máme ještě v paměti léto, kdy teplota ve většině Evropy, jihovýchodní Asie, severní Americe i severní Africe pravidelně překračovala 40 stupňů a na mnoha místech i 50 stupňů Celsia. K tomu můžeme připočíst podzimní záplavy v Libyi, při nichž utonulo přes pět tisíc lidí.
V časopise Science Advances publikoval mezinárodní kolektiv vědců studii, podle které je v současnosti šest z devíti klíčových stabilizačních mechanismů ekosystému Země mimo hranice udržitelnosti. Výrazně tak překračujeme mantinely zajišťující příznivé podmínky pro rozvoj lidské existence.
Na konci loňského roku jsem se zúčastnil schůze s manažery jedné významné evropské pojišťovny, která úzce spolupracuje s fosilním průmyslem. Jeden z nich se zde vyjádřil, že jsme všichni na jedné lodi. Už bych ani nespočítal, kolikrát jsem slyšel podobnou větu od představitelů velkých korporací včetně těch fosilních. Skutečnost je však naprosto odlišná. Se zástupci velkých finančních společností, akcionáři ropných firem či velkých zemědělských koncernů opravdu něco společného máme: procházíme stejnou bouří; každý z nás jí však čelí na jiném plavidle. Oni jedou na obrovských armádních lodích, které jsou stabilní i v nepříznivém počasí, a navíc vlastní plně automatizované jachty.
Většina západní Evropy cestuje na výletní lodi a i my v České republice se nějak držíme na svém, o poznání méně kvalitním plavidle. Většina zemí globálního Jihu však této bouří čelí na ubohé kocábce, nafukovacím člunu či na voru. Bouře každoročně zesiluje a my kromě nutnosti rychle snížit emise (a tím bouři alespoň neposilovat) rozhodujeme také o tom, kdo dopluje bezpečně do přístavu a kdo se utopí. Zatím se zdá, že jsme připraveni nechat utopit většinu světa i za cenu, že kvůli prohlubování ekologické krize už nezůstanou žádné bezpečné přístavy ani pro nás. Máme-li bouři přežít, musíme se jí bránit kolektivně – než nás smete všechny.