Letím, ale nikam neprchám

„Všechno víte předem: moje matka umřela a já jsem vezla její popel z Volžského do Usť­-Ilimsku dlouhé dva měsíce, žila jsem s jejími ostatky v jednom pokoji a hodně přemýšlela. A potom jsem ji pohřbila na Sibiři ve studené černé půdě mezi skrovnými borovičkami. To je celý příběh,“ píše Oksana Vasjakina ve své autobiografické prozaické prvotině Rána (Rana, 2021), která loni vyšla ve výborném překladu Aleny Machoninové. A skutečně tím rekapituluje celý děj své knihy, ve které se toho přitom odehraje mnohem víc – většina z toho ale neprobíhá v rovině událostí, které by se daly seřadit do lineárního vyprávění.

„Aby zkušenost získala tělo, musím psát, psaní mi pomáhá doopravdy ji odcizit. A taky se s ní vyrovnat,“ čteme v předposlední kapitole knihy. Touto zkušeností ale není jen převoz matčiných ostatků z volgogradských stepí přes Moskvu na Sibiř, kde vypravěčka s matkou vyrůstala, a není jí jen truchlení nad předčasnou ztrátou matky, která v sedmačtyřiceti letech podlehla rakovině. Postupně se totiž ukazuje, že matka strukturovala v dosavadním životě své téměř třicetileté dcery skoro všechno, i když obě ženy žily daleko od sebe a neměly nijak vřelý vztah – ne že by matka byla zlá, ale dcery si moc nevšímala, a ona jako by se i po její smrti domáhala pozornosti a lásky. Podobně jako v dalších autofikčních prózách psaných dcerami (viz A2 č. 22/2023) se tak matka stává nejen tématem psaní, ale takříkajíc ho prostupuje. Matka totiž byla „opravdová žena, žena­-žena“, referenční bod ženství, a to i poté, co ji rakovina připravila o prs. Také vypravěčka je žena, ale líbí se jí jiné ženy. Když s jednou začne žít, matce to vysvětlí tím, že s „muži jí to nejde“, a pak si vyčítá, že nesebrala odvahu jí jednoduše říct, že je lesba.

Psát sebe

Rána už po prvních stránkách vstupuje na pole „ženského psaní“ – ne textů psaných ženami, ale takových, které tematizují (ne)vepisování ženství či ženských těl do kultury ovládané převážně mužskými měřítky. Vasjakina do textu vkládá úvahy i pochybnosti o vlastním psaní, při kterém si chce jako píšící žena a lesba konečně přestat připadat nepatřičně, jako by následovala imperativ ze Smíchu medúzy, slavného eseje Hélène Cixous (1976, česky v časopisu Aspekt č. 2–3/1995): „Piš! Vím, proč jsi nepsala. (A proč jsem až do sedmadvaceti let nepsala já.) Protože se domníváš, že psaní je něco příliš vznešeného a příliš významného, že psaní je pouze pro ‚velikány‘, tedy pro ‚slavné muže‘; je to ‚hloupost‘.“ Vypravěčka sice dávno ví, že to hloupost není – je už koneckonců uznávaná básnířka –, ale aby se toho skutečně dobrala, musí dál psát.

Vasjakina se zpětně zamýšlí nejen nad vlastními texty z minulých let, ale i nad dílem svých souputnic, ať už teoretiček, vizuálních umělkyň nebo básnířek (nevynechává přitom ani básníky, jen zkrátka nejsou ve středu zájmu). Vzpomínky na to, jak máma jedla měkký salám, anebo výjevy z letiště v Krasnojarsku, kde dceru nechtějí s popelem pustit do letadla, kterým přiletěla, tak střídají esejistické pasáže i kratší či delší básně. Feministické teoretičky Vasjakina necituje proto, aby se přihlásila k některé z (občas vzájemně nekompatibilních) teorií; spíš se zdá, že si jimi pomáhá, aby mohla pokračovat dál: „Monique Wittigová píše o lesbách jako o uprchlicích z vlastní třídy, Cixousová se označuje za píšící uprchlici. Nikam neprchám. Pokaždé když si sedám k psaní, páchám trestný čin. Je to tíživý a sladký pocit. Ale chtěla bych se s ním rozloučit.“ Za zmínku stojí, že tato cesta za přijetím své jinakosti se obejde bez slova „identita“ – což patrně souvisí s tím, že Vasjakina píše spíš o tom, co dělá a jakými procesy prochází („píšu sebe sama“), ale i s jejím civilním, a přitom vždy výstižným jazykem.

Zacelování prostoru

V Ráně mě okamžitě zaujal způsob, jakým Vasjakina pracuje s prostorem – nejen ve smyslu umístění děje a nejen jako s motivem, protože prostor i uvažování o něm tu prorůstá vším. Už při cestě do krematoria ji volgogradská step za oknem auta přenese v myšlenkách o pět set kilometrů dál k Astrachani, kde bydlel její otec, a o chvíli později zase k zážitku, kdy jako dítě málem zůstala v kazašské stepi ve vlaku bez mámy, která na stanici odběhla pro zmrzlinu. Nejde přitom jen o evokaci obrovských ruských rozloh, i když i ty tu hrají roli: obě matčina bydliště dělí čtyři tisíce kilometrů. Step se zašedlou trávou „není náhodná“, evokuje barvu matčiných vlasů, a svou obnažeností připomíná tělo jako takové: „Když přemýšlím o těle, vidím tuto step, step nebo nějaké prázdné místo.“ A zároveň je step – podobně jako sibiřská tajga nebo tundra – takříkajíc čirým prostorem.

„Žena a prostor jsou nerozlučné,“ píše Vasjakina. To může znít překvapivě, pokud pomyslíme na všechny mužské výboje do prostoru, značkování teritorií, vytyčování hranic. V Ráně je ale vztah mužů k prostoru mnohem slabší. V sibiřském bytě máma „strukturovala čas a prostor“, zatímco když odjížděla a nechávala dceru s otcem, všechno se rozpadalo. „Pociťovala jsem matku jako prostor. Jako matrici. Místo. Po její smrti místo zmizelo.“ A zatímco smrt otce „boří svět“, matčina smrt ničí „úložiště světa“.

Teprve na posledních stránkách knihy a v cíli cesty dokáže dcera matku oslovit – tedy až po dlouhém trmácení prostorem, který vyznačoval život obou žen; a hledání opravdového vztahu k zesnulé je vlastně zároveň zmocňováním se rozpadlého prostoru. Ve vyprávění nás dovede až do ulice Južnyj pereulok v Usť­-Ilimsku, kde stojí čtyři paneláky, popisuje, jak si dřív místo smutně prohlížela na Google Maps, a jakoby na znamení, že text má i fikční rozměr, nám už neprozradí, ve kterém z těch čtyř domů vyrůstala. V autorčině dlouhé básni Když jsme žili na Sibiři z roku 2018, napsané ještě před matčinou smrtí, je Sibiř nejen místem paměti, ať už na skutečné události, nebo na takové, „které se nám nikdy nikdy nikdy nestaly“. Je také obývaným „tělem ztráty“. Sibiřské pasáže ze závěru Rány, kde pohřební shromáždění čeká v péřovkách u silnice na podnikový ikarus, mohou působit ponuře, ale zároveň jsou součástí zacelování rány v prostoru. Potom už vypravěčka, pro niž i láska představuje prostor, „složitější než smrt“, „prostor součinnosti“, dokáže přejít od třetí osoby k druhé a napsat: „Mám tě ráda, mami. Tvým jazykem se to říct nedalo.“

Kultura bez kalašnikovů

Psaní Oksany Vasjakiny má blízko k próze Mariji Stěpanovy Památce paměti (2017, česky 2021; viz A2 č. 24/2021) a v něčem i k Leonidu Cypkinovi, který psával autofikční povídky ještě dřív, než se toto označení vynořilo, v sovětských sedmdesátých letech. Na rozdíl od Annie Ernaux nebo Édouarda Louise se vyhýbá sociologizujícímu nebo třídnímu pohledu, a to i tam, kde by se to nabízelo. Čtenář ale sám pochopí, že vypravěčka vyrůstala ve skromných podmínkách postsovětské pracující chudoby, z nichž přešla do prostředí velkoměstského kreativního prekariátu, a že jednou z věcí, kterou překonává, je vlastní (respektive matčina) provinčnost, kterou ale odmítá vyměnit za moskevskou povýšenost.

Podobně neexplicitní je Rána ve vztahu k ruskému režimu z doby před napadením Ukrajiny. Státní represe nejen vůči LGBTQ+ lidem tu nevystupují přímo, pro Vasjakinu jsou důležitější ty, které se dějí ve sféře každodennosti, a spíš je zaznamenává, než aby přecházela k obžalobě. Když jeden příbuzný začne v autě vykládat, že „západní propaganda už to vážně přehání“, že možná bude válka a „dítě ve školce má umět držet kalašnikov“, zatímco na Západě umějí ve třech letech „držet v ruce šprcku“, vypravěčka ho zkrátka požádá, aby byl zticha.

Jak uvádí v doslovu Alena ­Machoninová, Ránu v dnešním Rusku oficiální cestou ne­­se­­ženete – týká se jí aktualizovaný zákon o zá­kazu „propagandy netradičních sexuálních vztahů“. Mně se nicméně podařilo stáhnout si originální text ve formátu rtf. Dvě další prózy, které tvoří s Ránou volnou trilogii – Stěp (Step, 2022) a Roza (Růže, 2023), v nichž otec umírá na AIDS a teta na tuberkulózu –, byly zatím represí ušetřeny. Vasjakina zůstává i po invazi v Rusku a snaží se dál vytvářet kulturu, v níž se neútočí nejen na sousední země, ale na nikoho. Její „nikam neprchám“ tak získalo ještě jeden rozměr a myslím si, že je to legitimní postoj. Možná, že někteří z milionů LGBTQ+ obyvatel Ruské federace, kteří ze země nemohou či nechtějí odejít, si díky tomu nebudou připadat tak sami. Rána ostatně navzdory všemu smutku není bez­útěšná kniha. Dozírající oči blízkých se zkrátka zavřely a rána se po nezbytném truchlení hojí. Občas to Vasjakina formuluje až odzbrojujícím způsobem: „Letím jako raketa, stupně ode mě jeden po druhém odpadávají a usnadňují mou cestu a let.“