V jedné ze svých elegií sní známý český básník o tom, že smrt mlčí před verši. Rádi bychom věřili tomu, že umění dokáže překonat pomíjivost individuálních životů. Thanatografické psaní nás ujišťuje o síle literární výpovědi, která dokáže nejen stavět pomníky, ale především mluvit o nevyslovitelném. Otázkou ale zůstává, zdali je schopná překonat i zármutek.
Nářek nad mrtvým tělem patřil od počátku literatury ke stěžejním motivům hrdinského vyprávění. Gilgameš naříká „hořce jak plačka“ šest dní a sedm nocí nad Enkiduovou mrtvolou, dokonce i celý „bujarý národ naplní žalem“. Příteli, kterého nazývá sekerou své paže, oporou své ruky, svým štítem či rouchem své radosti, zahaluje mrtvou tvář jako nevěstě. Těká kolem jeho těla jako „lvice, jež byla o svá mláďata oloupena“, roztrhá si šat a špinavý, oděný do kůže, utíká jako divoké zvíře do stepi. V Íliadě pláče Achilleus nad tělem Patroklovým, „leží roztažen v prachu“, rve si vlasy a jeho kvílení proniká až do mořských hlubin.
V obou případech se scéna truchlení nachází v jádru příběhu a zásadním způsobem se podílí na konstituování hrdinství jako takového. Gilgamešova matka od sebe stěží rozezná synovu a Enkiduovu tvář, natolik si jsou podobní – skláněje se nad mrtvým přítelem, pohlíží Gilgameš do vlastní tváře a doléhá na něj vědomí …
