Ať už považujeme autofikci za zásadní fenomén ve vývoji literatury, nebo za marketingovou nálepku, většinou přistupujeme na křížení kategorií „pravdy“ a „fikce“. Následující text problematizuje žánr autentického psaní o vlastní osobě skrze čtení „autofikčních“ textů Milady Součkové, Janet Malcolm a Rachel Cusk.
Pojem „autofikce“ se obvykle užívá v jedné ze dvou významových variant: buď jako součást reklamního žargonu, nebo jako označení pro nejzásadnější stadium vývoje literatury, jež vykračuje z tradičních kategorií, nebo proti nim vystupuje; jako symptom nehynoucí marketizace individua, nebo jako nezbadatelná posvátná kráva.
Pokud bychom měli takový rozbujelý slepenec obsáhnout a alespoň naznačit, že by v něm mohl být potenciál hodnotné estetiky, vyžadovalo by to poměrně smělé přijetí epistemické izolovanosti: autor je pravdou, pravda je relativní. Existuje trh se zabalenými pravdami. V původním užití byla „autofikce“ pojmenováním pro určitý „hybridní“ způsob fikce. „Problémem dnešní doby je, že se tento pojem stále více objevuje jako způsob, jak kvalifikovat to, co je ,pravdivé‘,“ uvádí nakladatelka Brooke Warner. V deníku The Guardian se zase v článku o kontroverzi kolem prózy Rachel Cusk Aftermath (Následky, 2012) psalo, že …
