Objímá, hledá smír, stále uniká

Největší ze sálů bývalých ostravských jatek obsadil „tvor“, který nemá pevné obrysy. Vzpírá se určení, nelze ho pojmenovat ani chytit do klece. On sám pohltí vše a skrývá v sobě různá svědectví. Z jeho nitra se ozývá disonantní polyfonie a jakákoliv snaha sladit jednotlivé hlasy je předem určena k nezdaru. Látkové bludiště s nespočtem skulin a zákoutí navrhla pro ostravskou galerii PLATO Eva Koťátková, jedna z kurátorek ambiciózního výstavního projektu Uprchlá, našel skrýš, stále uniká. Spolu s Edith Jeřábkovou, Jakubem Adamcem a Zuzanou Šrámkovou pracuje s metaforou novin, v nichž jednotlivá díla jako reportáže přinášejí svědectví o různých podobách soužití lidských a jiných než lidských živočichů. V záhybech a zákoutích měkkého „tvora“ se vypráví o snaze navázat kontakt, porozumět si a najít společnou řeč, o chovu a ochraně, využívání a zneužívání, vyhánění a hubení, lovu a odchytu.

Pozorovat a vciťovat se

Jednou z červených nití, které se skrze tuto zamotanou výstavu vinou, je vědomí vlastní situovanosti. Mnoho vystavujících přináší zprávu především o lidském pohledu na ostatní živočichy. Jak v kurátorském textu přiznává Edith Jeřábková, „přestože se snažíme dát hlasy více­-než­-lidskému obyvatelstvu měst, jsme to pořád my lidé a mluvíme naším jazykem“. Hana Puchová v nástěnné malbě kromě koňů, turů a kachen zachycuje i jejich lidské pozorovatele a András Cséfalvay ve svém videu ukazuje společenskou podmíněnost našich pohledů na zdánlivě netečnou přírodu. Zatímco pozoruje dropy velké, pohupující se v polích mezi Slovenskem, Rakouskem a Maďarskem, přemítá o paralelách mezi narativy přírodního výběru a kapitalismu. Nezapomíná však ani na dropy samotné a snaží se pochopit, co dělají, a „nacítit“, jak tito ptáci kráčejí. V závěru filmu se jim připodobňuje a shledává, že jeho pohyb je opulentně neúčinný, zbytný a… krásný.

Výstavní „tvor“ není vybíravý a kromě analytičtějších přístupů stráví i divokou imaginaci. Cséfalvay není jediný, kdo usiluje o překročení lidského prožívání. Viktorie Pražáková přemítá, jak se lidsko­-kočičí soužití jeví kočkám, a ostravský tanečník Fuki ve videu Davida Přílučíka opakuje holubí pohyby. Že jsou tato vciťování pouhými spekulacemi? V Tanci koexistence Jonáše Richtera je vzpomenut příběh mistra Čuanga, který na námitku mistra Huiho, že není rybou, a proto nemůže vědět, co je radost ryb, odpovídá: „Vy nejste já, odkud víte, že nevím, co dělá rybám radost?“

Panožky

Jádro výstavního projektu tvoří desítka děl ostravského autorstva a prací vzniklých na základě rezidenčních pobytů, od nichž si ku­rátorský tým slibuje, že odpovědí na otáz­ku, jak se v moravskoslezské metropoli žije více­-než­-lidským živočichům. Výstava se ale vzpouzí určitosti, roste a roste a přitom pohlcuje vše, s čím se setkává. Místo aby vznikal sevřený útvar a další díla byla k jádru přidávána tak, aby zahlazovala slabá místa a praskliny, celek bobtná a pomyslné rubriky „historický exkurs“ a „ze zahraničí“ dávají vzniknout nespočtu odboček či „panožek“. Snaha dotknout se všech možných vztahů lidských a jiných než lidských živočichů v důsledku oslabuje potenciál výstavy smysluplně vypovídat. Rozpačitě působí například zapojení videí Cecilie Bengoley. Argentinská umělkyně, tanečnice a choreografka v animaci Bestiář transformuje své tělo, bere na sebe podobu hybridních bytostí a podle kurátorského týmu tak akcentuje tekutou povahu našich identit. Jedná se však o velmi formální práci, která je pohroužena sama do sebe. Přítomnost dalšího autorčina videa věnovaného těhotné kyboržce je pak obhajitelná ještě obtížněji – podobně jako vystavení meteorologických kreseb Zdeňka Koška.

Nejsilnější momenty výstavy tak najdeme v jejím jádru, kde se nacházejí díla, jimž se daří místní situovanost a zájem o konkrétní lokality organicky propojovat s obecnějšími tématy. Mezi vystavující, kteří zůstali ve spojení s Ostravou a zároveň neustrnuli v přílišné popisnosti, patří například Kateřina Konvalinová s Jiřím Žákem. Ti hlasem harckých kanárků a kanárčic vyprávějí o putování ze španělských kolonií do ostravských dolů, volají po opuštění klecí a návratu na ostrovy, čímž přirozeně rozehrávají obecnější příběh o ovládání, vykořisťování a vzpouře. Kanárčí píseň má potenciál rezonovat v galerii PLATO daleko silněji než rozhovor želvy a nosorožce z videa Tuana Andrewa Nguyena, jakkoli je jeho imaginace perspektiv zvířat obývajících kdysi vietnamské pralesy působivá.

V Ostravě setrval i Jonáš Richter, který se ve své audioinstalaci toulá periferiemi a na soužití se zvířaty se vyptává lidí bez domova. Zkušenosti a historky těch, kterým běžně nenasloucháme, Richter prolíná s mudrováním fiktivního kulturo­- i přírodozpytce, částečně vyfabulovaným a částečně inspirovaným Stanislavem Komárkem. Jedná se o dílo mimořádně citlivé a zároveň plné nadhledu, které rozmývá hranice mezi „realitou“ a „imaginací“. To, o čem si vyprávíme, přece není o nic méně skutečné než to, co prožíváme.

Netřídit a nefixovat

Projekt Uprchlá, našel skrýš, stále uniká je v první řadě výstavou, nezapomíná však na svět za zdmi galerie. Jak píše Jeřábková, „ně­kdy je potřeba uvolnit výstavní sál mezidruhové ubytovně, kterou střídá dílna pro výrobu zateplených bund pro toulavá zvířata“. Mimořádně bohatý doprovodný program je integrální součástí projektu – na návštěvnictvo se myslí nejen v holubím kadeřnictví, ale i při přednáškách a workshopech a velkorysý prostor je vyhrazen i dětem a jejich výtvarnému vyjádření. Sympatická je také snaha zapojit do tvorby mimouměleckou veřejnost. Ke slovu se v rámci reportáže TV Páteř dostávají děti, mezi vystavujícími je ostravská gymnazistka Viktorie Pražáková a přispět může i návštěvnictvo. Ostravská více­-než­-lidská redakce je inkluzivní a všežravá, diváctvu však hrozí, že si na výsledku vyláme zuby. Setká se totiž s velkým počtem děl, z nichž podstatnou část tvoří videa, a projít celou výstavu stojí hodně času a energie. Díla nejsou utříděna do významových celků a většina se jich nachází „na jedné hromadě“ v největším sále.

Kurátorský tým si je této obtížné čitelnosti pravděpodobně vědom a jako částečnou berličku nabízí zvířecí avatary, které vytvořil András Cséfalvay. Liška, havran, holub, sova, zajíc, srna a včela si předávají slovo, provázejí nás výstavou od začátku do konce a představují jednotlivé vystavující a jejich díla. Jde o vstřícný krok, ale při poslechu jsem se neubránila otázce, ke komu vlastně avataři promlouvají. Zdá se, jako by cílili na co nejširší publikum – volí povětšinou jednoduché formulace, hodně vysvětlují a používají přirovnání, to vše na televizích, které jsou dostatečně nízko, aby je mohly pohodlně sledovat i děti. Zároveň ale odkazují k postkolonialismu či antropomorfismu, aniž by vysvětlili, co se pod těmito cizími slovy skrývá. A bohužel ani jejich promluvy nejsou prosty lidských hierarchií: u Evy Koťátkové zmiňují, že bude vystavovat na Benátském bienále, u Davida Přílučíka, že je laureá­­tem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč na tom zajíci a srně záleží (a proč by na tom vlastně mělo záležet návštěvnictvu), těžko říct.

Vzpomínaná moudrost čínského mistra Čuanga má pokračování, které už u Richtera neuslyšíme. Mistr Hui totiž oponuje: „Já nejsem vy, a proto vás neznám. A co se týče vás, protože nejste ryba, je jasné, že neznáte radost ryb.“ Na což mu mistr Čuang odpovídá: „Vraťme se na začátek. Vy jste řekl: ‚Odkud víte, co je radost ryb?‘ Už jste věděl, že to vím, a ptal jste se mne. Věděl jsem to tam nad řekou Hao.“ Každé vědění je situované. Ostravský výstavní projekt však nechce „fixovat, pojmenovávat a dále vytěžovat“, ostatně jméno Uprchlá, našel skrýš, stále uniká jistě nenese nadarmo. Ze strachu, aby nevyloučil a neomezil, pojímá vše. Ve snaze nechat zaznít hlasy z Ostravy i z Vietnamu, hlasy současné i půl století staré, však sám zůstává jaksi mlčící.

Autorka je teoretička umění.