Marka Torčíka, jehož prozaický debut Rozložíš paměť byl okamžitě zařazen do aktuálně populárního žánru autofikce, jsme se zeptali, do jaké míry vnímá jazyk jako politický nástroj a zda pozoruje zlepšení přístupu společnosti ke queer lidem. Mluvili jsme také o odlišné životní zkušenosti elit a genderové a třídní identitě.
V roce 2016 ti po úspěchu v Literární soutěži Františka Halase vyšla básnická sbírka Rhizomy, publikoval jsi i časopisecky, jak básně, tak prózu, a Rozložíš paměť je tvůj první román. Vidíš nějaký zásadní rozdíl mezi psaním básní a poezie?
V případě prózy platí, že se snažím být srozumitelnější. Poezie si může dovolit být mnohem složitější než próza. U básní chápeme, že i neschopnost něco vyjádřit může sdělovat nějaký význam. Chtěl jsem tuhle formální výhodu básní přenést i do prózy, ale upřímně nevím, jestli to funguje.
Zajímavější je možná rozdíl v samotném procesu psaní. Překvapilo mě, jak moc je psaní prózy náročné. Básně můžeš opustit, odložit a vrátit se k nim klidně i po několika letech. Prózu musíš držet v hlavě neustále, hodiny sedět nad textem, dopisovat řádky, odstavce a stránky.
Máš pocit, že tě jako autora více „obnažuje“ próza, nebo poezie?
Próza – ale spíš proto, kolik pozornosti se jí dostává. Jinak je pro mě všechno psaní …
