Záběry útoku ozbrojeného komanda, které vtrhlo přímo do živého vysílání ekvádorské státní televize TC a vyhrožovalo zaměstnancům zastřelením, na začátku ledna obletěly svět. Jen o něco později, 17. ledna, byl zastřelen prokurátor, který útok vyšetřoval. To jsou ovšem jen mediálně nejviditelnější události, za nimiž stojí bezprecedentní míra dalšího násilí. Jak se stalo, že v zemi, která na kontinentě patřívala k těm klidnějším, vypukl „vnitřní ozbrojený konflikt“? O jednu z mnoha analýz se pokusil Abel Gilbert z latinskoamerické redakce barcelonského progresivního deníku El Periódico. Přítomnost organizovaného zločinu ve velkém měřítku je v Ekvádoru poměrně nová. Místní menší organizace se koncem minulé dekády „napojily na narcos ze sousední Kolumbie a potom i na organizace s mezinárodní působností, jako jsou mexické kartely Sinaloa a Jalisco Nueva Generación, kolumbijský Clan del Golfo a balkánská [konkrétně albánská – pozn. red.] mafie. Při své expanzi pronikly do státních struktur. Boj o dominanci neprobíhal jen ve městech, ale i ve věznicích, v nichž bylo od roku 2021 zaznamenáno přes čtyři sta úmrtí následkem střetů mezi soupeřícími gangy.“ Los Choneros, gang sídlící v nejlidnatějším ekvádorském městě Guayaquil, z jehož přístavu míří největší díl kokainu k evropským překupníkům, má v současnosti až patnáct tisíc členů. Jeho šéf, známý pod přezdívkou Fito, začátkem ledna uprchl z vězení, což spustilo dosud největší vlnu násilností, na kterou pravicový prezident Daniel Noboa reagoval vyhlášením výjimečného stavu. Nárůst míry vražd o 700 procent za pět let má ale i sociální příčiny. Podle deníku se situace začala zhoršovat po relativně stabilní éře levicového prezidenta Rafaela Correy. Neoliberální opatření jeho následovníků způsobila, že se zhoršil přístup ke zdravotnictví, vzdělání a základním službám, k čemuž se přidaly dopady pandemie. Dříve zvolna klesající míra chudoby se opět zvýšila z 21 na 25,5 procenta. Organizovaný zločin tak začal snáz verbovat nové síly i ve venkovských oblastech. V době uzávěrky tohoto čísla nejhorší vlna násilností opadla, otázkou ale je, na jak dlouho – stejně jako to, do jaké míry se bude Noboa snažit kopírovat extrémní (byť populární) sekuritizační opatření salvadorského prezidenta Nayiba Bukeleho.
Tren Maya neboli „Mayský vlak“ je název nově budované železniční trati na mexickém poloostrově Yucatán – jednoho z největších rozvojových projektů vlády současného prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora. Trať má v pěti mexických státech zintenzivnit turismus a vytvořit nová pracovní místa. Po pěti letech výstavby a mnoha ekologických protestech byla v polovině prosince 2023 větší část trasy uvedena do provozu. Jak ale 23. ledna upozornil deník Diario de Yucatán, mnohá z varování ekologů už se naplňují. Aktivisté z organizací Selvame del Tren a SOS Cenotes zdokumentovali, že na úseku poblíž letoviska Cancún je traťové těleso v rozporu se sliby samotného prezidenta upevněno železobetonovými piloty, které perforovaly místní unikátní systém jeskyň a závrtů, vzniklých před miliony let po dopadu velkého asteroidu Chicxulub. Speleolog Guillermo DChristy pro deník uvedl, že už se ví o dvanácti takových proraženích, a dodal, že „podporovat masový turismus, masovou výstavbu nemovitostí a vést železnici pralesem je ta největší ekocida, k jaké tu kdy došlo“. Perforace mohou snadno kontaminovat vodu v podzemním systému, který je jediným sladkovodním zdrojem v celém regionu. Zároveň jde o cenné archeologické naleziště, protože před poslední dobou ledovou byly jeskyně suché a obydlené. López Obrador ale od pokračování projektu za miliardy dolarů, na kterém se podílí i armáda, nehodlá ustoupit, a druhou část chce otevřít, ještě než mu na podzim skončí mandát. Mexiko přitom dnes nemá osobní vlaky ani mezi největšími městy. Pro srovnání si můžeme představit, že by v Česku neexistovaly žádné meziměstské vlaky, a vláda by začala stavět trať z Českého Krumlova do Boubínského pralesa.
Půvabný text, i když na vážné a zneklidňující téma, přinesl 22. ledna populární panamský deník El Siglo. „Nemine společenská akce, kde by se mě někdo neptal na problémy s vodou v Panamském průplavu,“ píše v něm Mariela Sagel, aktuálně panamská velvyslankyně v Turecku, s odkazem na aktuální sucho, které zpomaluje naplňování plavebních komor, a tím i chod globální logistiky. „Chápu jejich obavy, ti lidé se ptají bez zlého úmyslu, ale všichni, nebo skoro všichni, prokazují neuvěřitelný nedostatek znalostí o tom, jak tato vodní cesta funguje,“ stěžuje si diplomatka. Čtyři roky se jí zkušený diplomatický personál z celého světa ptá, jak to, že v Panamě nemají vodu, když je obklopuje z obou stran. „A já se ptám: je to vina nás Panamců, že jsme světu neprozradili princip fungování průplavu? Že to není jednoúrovňová vodní cesta, ale je závislý na vodě ze dvou přehradních nádrží napájených dešťovou vodou, která v hojném množství padá na naši požehnanou pevninskou šíji?“ Turecko je také obklopeno několika moři, připomíná Sagel, a lodě tu proplouvají úžinami Bospor a Dardanely, což jsou ovšem průlivy, takže nehrozí, že by přišly o vodu, „a právě odtud zřejmě pramení nepochopení problému Panamského průplavu“. Nezbývá tedy než vysvětlovat dál.