Zpráva o ukončení činnosti PC Music na konci minulého roku zaskočila fanoušky i spřízněné hudebníky. Vizionářský projekt britského producenta A. G. Cooka během dekády své existence zásadně proměnil klubovou scénu a svým způsobem pronikl i do mainstreamu.
V prosinci 2013 vystupovala v dnes již zaniklém pražském klubu Neone dnes již nežijící producentka Sophie. Nad ránem jsme vedli dlouhou debatu o klubové hudbě a Sophie mi v odpovědi na mou otázku po „next big thing“ naznačila, že bych měl sledovat aktivity tehdy nově vzniklého netlabelu PC Music. V té době mělo vydavatelství A. G. Cooka za sebou teprve pár releasů od tehdy neznámých jmen jako Danny L Harle, Hannah Diamond, easyFun, Dux Content nebo GFOTY, přičemž každé z nich reprezentoval profil v duchu postinternetové estetiky využívající neumělé 3D avatary a upomínající na vaporwave. Jejich hudba vůbec nezněla jako tehdejší klubová produkce a po pravdě jsem z ní měl na první poslech smíšené pocity.
Pokud bych měl ten zvuk nějak popsat, asi bych použil anglické slovo „uncanny“. Odlišnost této hudby mi nedávala spát – referenční body jsem našel až po zevrubné internetové rešerši a sahaly od frenetických videí Ryana Trecartina a ztřeštěných estrád Pee-wee Hermana přes raně devadesátkovou fúzi známou jako new jack swing a sofistikovaný pop Scritti Politti (Cookův první label se jmenoval Gamsonite, v odkazu na zakládajícího člena skupiny Davida Gamsona) až po cheesy eurodance nejhrubšího zrna. Estetika PC Music se od počátku hlásila k extrémům.
Personal Computer Music
Na klubové scéně přesycené dubstepovými deriváty představoval Cookův label nejvýraznější nový úkaz, zároveň ale většina publicistů zprvu hovořila o parodii nebo vtipu na účet „seriózní“ taneční hudby. V roce 2014, kdy debata o PC Music kulminovala, se ujal termín „hyperpop“ jako dosud nejtrefnější pojmenování nového zvuku. Zároveň se tento rozporuplný žánr dostává do hledáčku korporací jako Red Bull, velkých vydavatelství typu Columbia Records i popových hvězd od Charli XCX, která s Cookem začala dlouhodobě spolupracovat, přes Carly Rae Jepsen až po Madonnu. PC Music se tak už v prvních letech své existence etabluje na světové scéně. Přitom si však udržuje poměrně sevřený profil a vyjma releasů navenek takřka nekomunikuje. Na žádost o interview mi A. G. Cook už v roce 2014 odepsal, že se „vyhýbá rozhovorům, protože má pocit, že všechno podstatné vyjadřuje zábavnou formou skrze PC produkci“. Počet rozhovorů vlastně výrazněji stoupl až loni v souvislosti s ohlášeným koncem labelu.
Podobně se katalog PC Music dlouhou dobu nerozrůstal o nové hudebníky. Pokud nepočítáme spolupráce se zavedenými jmény Tommym Cashem a Caroline Polachek, rozšířili okruh labelu až v roce 2018 americký producent umru a o rok později švédská rapperka Namasenda a francouzská synthpopová skupina Planet 1999. Do značné míry to souvisí s koncepcí vydavatelství. Spíše než o klasický hudební label šlo totiž o konceptuální umělecký projekt. Cookova idea „Personal Computer Music“ spočívala v tom poskytnout nadaným hudebníkům i naprostým amatérům stejný prostor a péči, jaké dopřávají svěřeným talentům velká nahrávací studia. Zprvu dal dohromady skupinu známých a spolužáků z Londýnské univerzity a bez ohledu na úroveň jejich hudebních schopností začal budovat jejich muzikantská alter ega způsobem, který měl v lecčem blíže k reklamní branži než k tradiční roli hudebního impresária.
Vedle sebe se tak ocitli školení hudebníci jako Danny L Harle a easyFun, grafická designérka Hannah Diamond a večírková provokatérka GFOTY. Nesourodou sestavu spoluutvářela jména jako Life Sim, Dux Content, Princess Bambi, Lipgloss Twins, Thy Slaughter nebo DJ Warlord – v těchto případech se však jednalo o další pseudonymy jednotlivých autorů či o jejich společné projekty. Právě ze záměrné nepřehlednosti vyrůstal mýtus tohoto vydavatelství. Pro skalní část fanoušků se label stal kultem a sebemenší detaily o životech jeho členů drahocenným artiklem, sdíleným na řadě diskusních fór. Skvělou ukázkou symbiózy PC Music a jeho příznivců jsou tvůrci pocházející přímo z fanouškovských řad – třeba písničkářka Astra King nebo zmíněný umru.
Infiltrovat mainstream?
A. G. Cook dotáhl k dokonalosti představu soundcloudového netlabelu coby otevřené, ovšem pečlivě kurátorované platformy. Také ale odhalil limity a úskalí tohoto přístupu: na jedné straně pro některé autory, jako je třeba Danny L Harle, začala být jejich role příliš omezená, na straně druhé se z ryze konceptuálních projektů typu Hannah Diamond může stát vyprázdněná forma, jejíž živé provedení pak působí jako karaoke.
Míra vlivu, který během deseti let existence značka PC Music měla na hudební mainstream a svět pop music, je rovněž diskutabilní. Je pravda, že se podílela na revitalizaci okrajových tanečních žánrů, jako jsou gabber či hardstyle, a navrácení dříve vysmívaných trancových postupů do zvukového rejstříku popu. Stejně tak pomohla redefinovat pojem undergroundu v klubové hudbě a ukázala, že serióznost a zábava nemusí být nutně v opozici. Svět hitparádového popu se nicméně odedávna vyznačuje všežravostí a těžko lze na nesouvislé řadě ukázek nesporného vlivu PC Music vystavět tezi o nějakém dominantním proudu či dokonce scéně. Fakt, že je A. G. Cook jako spoluautor podepsán pod řadou skladeb popových hvězd od Beyoncé po Jónsiho, vypovídá spíše o jeho producentské všestrannosti než o tom, že by se v popu ujala jakási obecná formule PC Music. Mimochodem, dost možná byl hlavním důvodem pro ukončení činnosti labelu právě nedostatek času, který Cookovi s jeho talentem spojovat nespojitelné (a především tato spojení dále rozvíjet) nové tvůrčí spolupráce přinesly.
Pověst PC Music přetrvá jako další z ukázek toho, že mainstream může být infiltrován z nečekaných pozic, ale také jako doklad, že se každý konceptuální projekt po určité době vyčerpá a stane se vyumělkovaným opakováním sebe sama. Vůbec nejdůležitějším odkazem PC Music pro další generace tak dost možná zůstane schopnost skončit v nejlepším.
Autor je kulturní publicista.