Slovo je křivé zrcadlo

Děda alkoholik terorizuje své okolí, zejména vypravěčovu matku, která vedle úmorné práce v domácnosti dělá v továrně, aby splatila dluhy otce svého dítěte. To po ní zdědilo úzkost, a navíc je – k jejímu nepochopení a znechucení všech – prostě jiné… Témata jako generační trauma, nepřekročitelný kruh chudoby nebo vyrovnávání se s vlastní sexualitou ve světle první lásky vstupují v románu Marka Torčíka Rozložíš paměť do dialogu s tématem ústředním – samotným vyprávěním.

Próza, jak napovídá už titul, problematizuje paměť. A spolu s ní také zapomínání, ne­­ochotu si vzpomenout či možnost uchopovat vzpomínky jako příběhy, které se ovšem vyznačují značnou nespolehlivostí. Obzvlášť pokud vypravěč zprostředkovává svůj vlastní příběh. Odráží to i výstavba Torčíkova románu. V rámci jednotlivých kapitol, označených letopočty 2007 nebo 2021, se vzpomínání tříští do krátkých odstavců. Od ústředních časových linií příběhu se přitom dostáváme leckdy až před narození hlavního hrdiny, k dospívání jeho matky i dědy. Střípky vzpomínek – vyprávěných, vymyšlených, prožitých? – dohromady skládají obraz, v němž je každá z postav sama, uzavřená ve vlastním světě, neschopná komunikovat svou zkušenost, své strasti a radosti svému okolí a často ani sama sobě. Přesto všechny lpějí na paměti, kterou ovšem samy deformují: „Matka ti to vyprávěla tolikrát, že si už nevybavuješ, jak se to celé stalo, a možná proto vzpomínku nedokážeš vidět vlastníma očima.“

Přes veškerá úskalí, která se s ní pojí, je nicméně paměť tím, co udržuje svět v chodu, při životě: „A taky ty plíce. Zničené, rozleptané dehtem. Už dál nedokázaly udržovat paměť a ta se spolu s ním začala rozpadat.“ Paměť zde vyvstává v mnoha podobách – jako paměť pohybu, paměť vlastního já nebo paměť rodu, sahající staletí do minulosti. Paměť, která skýtá útěchu, ale také se vrací jako bumerang a nedává spát.

Ty a tvůj odraz

Čí paměť se však v románu rozkládá? Torčík vy­práví ve druhé osobě, což vede k obligátním otázkám, kdo zde vlastně mluví a ke komu. Promlouvá vyprávějící hlas ke svému vnitřnímu dítěti? V jednom z rozhovorů autor prozradil, že du­-formu využil především proto, aby odvrátil pozornost od sebe: „Chtěl jsem dojít skrze sebe a své vzpomínky k něčemu, co ne­­jsem já, k jazyku, který dokáže mluvit i o druhých lidech. Šlo mi o to ukázat, že všechno, co se mi jako dítěti dělo, od šikany až po homofobii, souvisí s něčím obecnějším.“

V románu nás však tento krok paradoxně vrací zpátky k subjektu, k jeho výsostně osobním vzpomínkám, které se nicméně stávají přístupnými až skrze druhého: „Vzpomínku nedokážeš vidět vlastníma očima (…) Ve vzpomínkách si často připadáš jako kamera, oko postavené mimo záběr, pokaždé mimo děj.“ Tento princip rozdvojení hlavního hrdinu provází po celé vyprávění („Všude narážíš o zrcadla, díváš se do nich, rád by ses v nich poznal, nic ale nevypadá docela jako ty“), aby v závěru dospěl ke sjednocení, katarzi. Stejně jako paměť se štěpí i sám subjekt: je zde subjekt­-vypravěč a subjekt­-postava, pro kterou vyprávějící hlas někdy užívá oslovení „ty­-dítě“, když potřebuje odlišit a rozkouskovat různé její identity, jako by to v každém bodě časové osy byl někdo jiný, koho nelze s dalšími minulými podobami ztotožnit. Ke konci románu však dojde dvakrát ke zkratu a náhle se přepíná do první osoby. Hranice se boří a společně s jejich prolomením „ty a tvůj odraz“ činí rozhodnutí, k němuž by možná sami nenašli odvahu a jež drasticky ovlivní jejich další život.

Pohřbeni v jazyku

Vedle téměř magických nitrozpytných pasáží přesahuje text do roviny politické. Rodina, stejně jako známí a sousedé, trpí chudobou. Všudypřítomné jsou i předsudky – rasismus, homofobie, sexismus, které Torčík chápe vposled jako problémy jazyka. Z neschopnosti nalézt společný jazyk pramení nepochopení, strach či nenávist a ani samotná možnost promluvit není samozřejmostí: „Často přemýšlíš, jestli je vůbec možné mluvit o věcech, které ostatní nevidí nebo je odmítají vidět. Jestli zvládneš mluvit o něčem, co jsi ztratil, o smutku, který z toho vzešel, aniž bys ztracené ztratil i podruhé. Přeješ si, abys jí jednou všechno dokázal povědět.“

Z jazyka coby nástroje osvobození i útlaku se stává doslova materiální síla: „Slizká, upatlaná slova dosáhla až na puntíkovanou látku košile.“ Hlavní hrdina vedle fyzického násilí čelí i jazyku, který se proti němu obrací v ústech ostatních a navíc selhává i ve své primární funkci pojmenování, když mu nedává možnost nalézt sebe sama, a tak se zachránit: „Každé slovo je nakonec vždycky jen křivé zrcadlo, vidíš v něm něčí tvář a bojíš se, že by mohla být tvá (…) Tobě ale tělo nepřipadalo jako dar (…) Ještě jsi o něm ani nedokázal psát, a tak ses ho naučil ničit jiným způsobem.“ Jazykové násilí je o to komplikovanější, že si jeho existenci uvědomuje pouze hrdina. Zároveň je v něm uzavřen, jazyk totiž selhává i jako nástroj pro komunikaci. Příbuzní se tak nemohou dozvědět, že právě jazyk často jejich problémy způsobuje. „V jeho světě neexistoval žádný dopad slov na těla.“ „Tvůj svět pro matku podle jejích slov odjakživa představoval hádanku.“ „Máš pocit, že každý mluvíte jiným jazykem.“ „Uvědomoval si alespoň jeden z nich, že to, co cítí, se nejvíc podobá traumatu?“ „Jejich vzpomínky zakořenily mimo jakýkoliv vědomý slovník.“

Nezaviněné viny

Motiv queer dospívání v rodině z nižší společenské třídy i politický přesah vyprávění Torčíkovi vynesly srovnání s francouzským spisovatelem Édouardem Louisem. To by samo o sobě vydalo na další článek; zde věnujme pozornost alespoň vztahování se k jazyku. Louis se bariéry snaží překonat jednoduchostí svého vyjádření. Díky tomu jeho prózy postupují v obžalobě dál – za neurčitým zlem jazyka se skrývají konkrétní lidé, jejichž jména zaznívají. Torčíkův text se oproti tomu pohybuje více v abstraktnu, kde se mu daří lépe, než když demonstruje nesprávnost předsudků na konkrétních situacích. Jejich líčení občas přerůstá v samoúčelné pasáže, jež do zbývajícího celku nezapadají. Třeba scéna, kdy se matka před dvěma Romy bojí o své kolo, ale ti jí nakonec pomohou s taškami, ve výsledku spíše než jako kritika rasismu působí jako stereotypní ukázka zápletky „magical negro“.

Torčíkova smířlivost, skutečnost, že jeho text na nikoho neukáže prstem jako na prapůvod zla a bolesti, je nakonec vlastně nesympatická – především kvůli míře obojího. Přitom se jedná o citlivé místo: rozpačité přešlapování a neustálé promýšlení, zda se na viníkovi taky někdo neprovinil, je příznačné pro dnešní mladou, levicově orientovanou generaci a Torčíkova kniha se stává její první českou literární výpovědí.

Leitmotivem románu je mozaika na budově školy, kterou jeden z hrdinů ve svých skicách předělá tak, že chlapcům, kteří jsou v původní verzi vzdáleni, umožní splynout. Podobně si počíná Torčík, snad jen důkladněji: celou mozaiku rozvrhuje znovu. Výsledný obraz tak sahá daleko za objímající se chlapce, za rodinné zázemí i za sociálně vyloučené prostředí, a přitom stopy paměti autofikčního vypravěče nalezneme v každém z jeho prvků.

Autorka je komparatistka.