Koláž Eva Koťátková
Úřady práce opět čekají změny. Na fakt, že se tato instituce ve skutečnosti už dlouho nezabývá tím, že by nezaměstnaným pomáhala shánět práci, si všichni už tak nějak zvykli. Místo toho stát na úředníky vrší další a další agendu. Nyní se namísto několika různých státních příspěvků chystá jedna velká „superdávka“, a tak mají mít úředníci nově na starosti majetkové testování. Zjišťovat by měli, zda žadatelé o zmíněnou dávku vlastní nemovitost nebo auto, uvažuje se také o kontrole výše úspor.
Mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) v médiích ujišťuje, že úředníci práci zvládají a zvládat budou a že reforma ve výsledku práci usnadní. Jedna dávka namísto čtyř různých – přídavku na dítě, doplatku a příspěvku na bydlení a příspěvku na živobytí – na první pohled jako zjednodušení opravdu vypadá. Problém je v tom, že cílem současné koalice není čerpání dávek pouze zjednodušovat, ale také více kontrolovat. A tato kontrola se opět týká v první řadě chudých.
Když Fialova vláda rušila fungující elektronickou evidenci tržeb, argumentovala mimo jiné tím, že přece nebude kontrolovat všechny podnikatele kvůli pár nepoctivcům. Jako princip je to jistě skvělé – ovšem jen za podmínky, že bychom žili ve společnosti, kde je normální nepodvádět, a především, kdyby se takto přistupovalo nejen k podnikatelům, ale třeba také k lidem v nouzi.
Pokud se reformu skutečně povede prosadit, bude to mít zcela jasné důsledky: už nyní přetížení zaměstnanci pracovních úřadů kvůli majetkovým kontrolám nebudou zvládat svou agendu a superdávku budou posílat se zpožděním. Přibude tak rodin i jednotlivců, kteří se ocitnou v situaci, kdy nebudou mít žádné prostředky. Z útrob MPSV zaznívá, že úřady práce svou agendu zastaly v minulosti a bude tomu tak i nadále, jenže praxe ukazuje, že nám mluvčí buď lžou, anebo nevědí, o čem mluví. Jen těžko se tak dá věřit tomu, že dokážou předpovědět, jak bude vyplácení dávek fungovat v budoucnu. Informace, které ministerstvo vypouští, jsou navíc kusé a není z nich jasné, jak budou pravidla nastavena. MPSV nevede diskusi s odborníky a klíčové změny oznamuje na poslední chvíli. Každopádně už jen nápad, že by se kontrolovalo, zda lidé náhodou nemají auto, nemovitost nebo úspory, vypadá nebezpečně. V Praze se to možná neví, ale auto k životu potřebuje mnoho obyvatel této země – třeba proto, aby se dostali do práce, k doktorovi nebo mohli odvézt děti do školy. Vlastnictví vozu z člověka nedělá boháče, naopak je jeho údržba často citelným zásahem do rodinného rozpočtu. Nemovitostí je přece i chatka. A úspory pak mohou být všechny peníze, které si například senioři ukládají stranou, protože nemají důvěru v sociální systém a chtějí mít alespoň nějakou jistotu. Netřeba dodávat, že vzhledem k podobě české sociální politiky jsou jejich obavy pochopitelné.
Další věcí je, že posouzení, zda má člověk právo mít auto, chalupu nebo uložené peníze, když bere sociální dávky, by patrně bylo na jednotlivých úřednících. Tedy na těch úřednících, kteří už teď pod návalem práce nezvládají dělat, co mají. Není těžké představit si, jak to bude vypadat. Už teď můžeme sledovat osudy domácností, které se dostaly do vážných problémů, protože jim příspěvek na bydlení přišel s mnohaměsíčním zpožděním: tím pádem se na nájmu zadlužily, a tak na příspěvek ztratily nárok. Nyní můžeme očekávat novou dávku lidských tragédií. A to za bohorovného ujišťování mluvčích MPSV, že to, co se děje, se vlastně vůbec neděje, a že všechno perfektně funguje. A pomoc prý je konečně cílená, takže ji nebude nikdo zneužívat…
Psala jsem to už mnohokrát, ale právě dysfunkčnost sociálního systému vede lidi k tomu, že podvádějí. Činí tak, protože nemají jinou volbu – ať už se jedná o české rodiny v exekuci, nebo nově o ukrajinské maminky, které žijí s dětmi na ubytovnách a které kdyby pracovaly legálně, ztratily by nárok na příspěvek na bydlení, protože stát systém nastavil tak, že je za legální výdělek trestá. Všichni tito lidé – nebo téměř všichni – by přitom raději žili tak, aby se nemuseli bát, že na jejich podvody někdo přijde. Nedělají je proto, aby se obohatili, ale proto, aby přežili.
Představuji si, jak asi autoři takových nápadů přemýšlejí. Skutečně věří, že martyrium na úřadu práce podstupují lidé, kteří žijí ve vilách, mají bavoráky a na kontech tučné úspory? A že je takových lidí tolik, že má smysl kvůli nim neustále přitvrzovat kontrolu a zpřísňovat výplatu dávek? Skutečně si myslí, že je jich víc než podnikatelů, kteří sem tam něco nepřiznají, když jim to systém umožní? Mnohem pravděpodobnější však je, že nad tím nepřemýšlejí vůbec a jen se mechanicky snaží zeštíhlovat stát, jak jim káže jejich ideologické přesvědčení, a o životě lidí, kteří se ocitli v nouzi, nic nevědí. Vlastně nevím, co je horší.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.