Svatá mláďátka

Pořád se klepu a ničemu nerozumím. Klepu se jako strom ve větru, který se nemůže pohnout z místa. Zmítám se jako vítr v lese, zproštěný kořenů. A přece ještě přináležím k lidem vzájemnou slanovodní podstatou. Přestárlý doktorand, mladý učitel z FF UK.

Vzepřít se osudu: Bratislava

18. 12. jsem tam jel moderovat diskusi k divadelním adaptacím Édouarda Louise. Jeho romány jsem doma neměl a v knihovnách byly rozpůjčované, s výjimkou knihovny Jana Palacha na Filozofické fakultě v Praze. V jedné z nich čtu (stále jsem ji nevrátil): „Divadlo pro něj bylo víc než umění, bylo pro něj nástrojem k přeformátování života (…) chce­-li být někým nebo něčím jiným, to už je jedno, musí to hrát, dokud se tím nestane.“

Čekal jsi mě, R., na hlavné stanici. Navrhl jsem, že si hodím tašku na hotel a zajdeme někam na večeři, než přijde ta pracovnější část večera s režisérkou Dějin násilí a panem Bělíčkem. Kousek před mým hotelem jsi začal být nesvůj, chvěl ses a plakal, nevěděl jsem proč. Dělal jsem blbý vtípek: „To nevadí, že neznáš bratislavské restaurace, něco najdeme.“ (Oba jsme byli pražská náplava; vracel ses sem za rodinou kvůli Vánocům.)

Řekl jsi konečně: „Máš hotel s výhľadom na vraždu.“ Stáli jsme před hotelem na rohu Zámecké, kde bývala kavárna Tepláreň a dnes tam jsou v opuštěných prostorách ve výloze leda dva panely, na jednom popis teroristického útoku, na druhém vzpomínky „Juraj a Matúš, chýbate nám“, a před vchodem lampa v barvách duhy. Až dosud ses místu záměrně vyhýbal. Chtěl jsem v tu chvíli slíbat každou tvoji slzu, k večeři.

Místo toho tě tahám na divadlo o traumatu Édouarda Louise – odešel jsi rozčarován před koncem – a na diskusi s námi, kteří se k násilí vztahují jen symbolicky: režisérka prohlásila něco ve stylu, že Louis je pro ni spíš o křížové cestě než o situaci menšin. Já sám jsem se donedávna vláčel v černém po boku světlovlasých žen, kterým jsem dříve či později ublížil. Když se ale po diskusi přiblížila chvíle rozhodnutí, zda popíjet s hostiteli a přespat v hotelu, nebo zmizet do neznáma s tebou, bez váhání jsem si vybral tebe.

Pohřešování: Praha

21. 12. jsem se chystal do centra shánět poslední dárky, a rovnou i do knihovny. Spolubydlící se vzbudila neobvykle brzo a všimla si hromádky Louisových knížek. „Nemám si něco z toho přečíst?“ – „Jak chceš, mám je zkusit prodloužit?“ A šlo to snadno online. Její ranní zvědavost mi možná zachránila život.

Motal jsem se pak celý den uličkami Starého Města, vlezl jsem na DAMU i do Klementina, jen ne do útrob své fakulty. A když jsem usedl k pozdnímu obědu do vietnamského bistra, začal mi vyzvánět telefon, jestli jsem v pořádku, že na škole je střelec, ať se k ní za žádnou cenu nepřibližuju (totéž volání i u vedlejšího stolu; zítra se místo telefonů rozezvoní zvony). V šoku jsem pokračoval v jídle, bez jediné slzy, a dál podle programu.

Dokonce jsem si nedokázal odpustit setkání s bývalými kolegy v jednom sociálním centru, jako by se nic nestalo. Ale ne tak pro ně, začali se vyptávat, sdílet první podrobnosti, až jsem také začal s obavami scrollovat. A viděl jsem člověka s puškou v mém patře, na ochozu u mé třídy, kde jsem letos poprvé vedl seminář. A v seznamech pohřešovaných dvě nebo tři povědomá jména svých studentů.

Už si dál nešlo lhát, že majáčky záchranných služeb imitují vánoční výzdobu. Potřeboval jsem být sám. Kroky mě vedly k fakultě, která po setmění celá výjimečně svítila. Vynořily se mi vzpomínky, jak jsem se sem roku 2012 zatoulal na den otevřených dveří: profesor v tričku Pulp Fiction extaticky naléhal, ať hodně čteme a jsme svobodní a drzí, až se udeřil hlavou o projektor. Noc před přijímačkami jsem strávil protekčně na arcibiskupství a ráno šel supernervózní přes Karlův most, abych se pak po prázdninách stěhoval do pokojíku pro tři na odlehlém sídlišti. Nikdy to ale nebylo jen o studiu snů, ale taky o velkoměstě nepřeberných možností, potažmo o novém životě.

Když tu se po patrech školy procházejí detektivové a něco z té včerejší radosti a optimismu se rovněž propadá do vzpomínek, něco z toho budeme už napořád pohřešovat (protože čas neléčí, Vaše magnificence paní rektorko, nemůžeme se vrátit, spectabilis paní děkanko). Chci být s tebou, R., ale slíbil jsem být na Vánoce u našich, tak jako ty jsi u vašich, mám pro ně vánoční dárky.

Nesmysl Vánoc: Hradec Králové

23. 12. jsem si hned po příjezdu vyslechl od mámy, že právě skončila úžasná zádušní mše celebrovaná monsignorem Graubnerem. Tím Graubnerem, který se nedávno podílel na rozvratu Katolické teologické fakulty, když podpořil tamní čistku teologů s neortodoxními názory. Který v kázání nabádal pozůstalé, aby „objevili i svůj podíl na šíření zla“, a s růží pro vraha je vyzýval k odpuštění, „abychom nezůstali uzavřeni v naší bolesti“.

Vzápětí se máma po telefonu svěřovala tetě, že by se nic nestalo, kdybychom jako společnost „nebyli příliš liberální“, že nám „chybějí pravidla“, a taky říkala něco o svobodě bez odpovědnosti. Raději jsem se nedoptával, co tím přesně myslela, ale snad by mohla cinknout ještě i na kriminálku, pokud už ví, jak to celé bylo. V obýváku nonstop zapnutá TV Noe, v životě si nepustila komedii nebo pohádku, vše o světě má předžvýkané svými pastýři.

Jel jsem s rodiči na azylák, kde si v kapli u vánočky povídali s hrstkou klientů. Plastové lžíce se nám roztékaly v čaji a v terárku za oltářem okouněla agama. Táta doufal, že dojde i na zpívání koled („Chtíc, aby spal“ přejmenoval na „Chtíč, aby vstal“). Slovo si ale vzal pan Wil­liam, odchovanec děcáků, lapáků a věznic, aby jim vysvětlil, že vše, v co celý život věřili, jsou nesmysly. Bůh je totiž Antikrist a „voda ani krev býků a kozlů vás nemůže očistit od hříchů, paní Maclová, je to přesně naopak, následovat Boha vede k hříchu“.

Než se mu máma pokusila vymluvit díru do hlavy – táta šel radši sklízet klávesy –, tiše jsem vrněl blahem. Druhý den, kdy jsme jeli na skutečnou mši, zachraňovala mě při ní četba revue Salve s tématem LGBTQ+. „Svatá Trojice je queer, Mariino panenství je weird, celibát kněží je lol, Ježíš neměl mužský chromozom, a tak byl trans, inter nebo ženou…“ Od oltáře ke mně proniklo jen jedno jediné, ale o to pronikavěji: „Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, velmi se rozlítil a nechal v Betlémě i v celém jeho okolí pobít všechny děti do dvou let.“ Mimo jiné na ně vzpomínáme jako na svatá mláďátka.

Myslel jsem na ně, když jsem pak honem doma ověšoval stromek andílky ze stříbrného plastu, slaměnými hvězdami, koulemi pestrými jak malé disko koule. A večer jsem v tašce od dědovy přítelkyně, která o mně ví maximálně to, jak se jmenuju, našel speciální Earl Grey, na něm dvě kočičky a pod nimi TVÉ JMÉNO. „Copak chodíš s klukem?“ neušlo mé dojetí tátově pozornosti. „Je to celé složitější…“

Nemusel jsem nic z toho podstupovat, ale chtěl jsem trávit čas se svými rodiči, když už za nimi jezdím stále méně. Nic by si nepřáli víc, než abych se stal také rodičem. Sešel jsem podle nich z cesty a nesmyslně doufají, že se na ni jednoho dne vrátím.

Moje děti jsou a budou svatá mláďátka.

Přeživší: Betlém

3. 1. náhodou potkám na ulici svoji studentku. Až od ní se poprvé dozvídám, kdo z našeho semináře nepřežil. Zrovna ten, který mě rozesmíval svým „Vážený pane profesore“ v e­-mailech, jeden z nejaktivnějších, první se přihlásil k prezentaci – dlužím mu za ni ještě zápočet –, občas jsme měli i společnou cestu autobusem, sedával hned u dveří, měl hole a problémy s kolenem, toho posledního dne tedy nemohl utíkat…

Chci se tam vrátit, mám touhu učit jako nikdy předtím, opět mi přidělili třídu ve čtvrtém patře, ale dočítám se v médiích, že celé patro bude zavřené. Je vylomená víc než stovka dveří a poškozené zdi i topení. Píšu studujícím, setkáme se podle předpisů za účasti interventky od policie. Jedna ze studentek mě na chodbě prosí, zda bych jí nepřepsal ručně větu z mého e­-mailu „Držte se, kdo máte čeho“, že by si ji dala vytetovat na ruku.

Dojde k několika hlubokým setkáním, jejichž obsah zůstane jen mezi otřesenými. Píšeš mi, R., kdy se uvidíme. Zvu tě na pietní průvod, ale na to nejsi „úplne v kondícii“. Píše mi máma, přepjatě po týdenní odmlce, přání do nového roku a navrch „dostatek lásky, té Boží i té lidské, tu naši máš jistou“. A já si poznamenám bokem: „Zkuste mě mít rádi, jako bychom nebyli rodina, jako byste nebyli křesťané, jako bych neměl duši…“

Průvod kráčí potichu a bez transparentů od kluziště u Ovocného trhu směrem k fakultě, mnozí se k ní po té tragédii přibližují vůbec poprvé, ale rozhodně nejsme všichni. Pod bustou Jana Palacha se rozsvěcují svíčky. Shromáždíme se kolem budovy s černou vlajkou a chytáme se za ruce, s úmyslem obejmout i její kamenné hrany.

Když vtom se mezi nás, po krátké chvíli svatosti, vklíní člověk odjinud, vytáhne z brašny aparát se speciálním objektivem, namíří jej na toho, kdo pláče, a stiskne spoušť. Pro jistotu několikrát za sebou. Za chvíli další lovec obrazů, rozhlídne se, dřepne si a cvaká, s batohem skoro ve svíčkách. Jiná profesionálka s novinářským průkazem se zastaví kousek přede mnou, až slyším, jak dýchá, sundá krytku, zkontroluje citlivost, zaostří a… Mám tě.

Držíme se navzájem. Držíme se tmy.