V autofikčním, osobním textu Ondřeje Macla, doktoranda vyučujícího na pražské Filozofické fakultě, se odrážejí tamní nedávné tragické události: vzpomínky, momenty hrůzy, neuspokojivé prožívání Vánoc, setkání s přeživšími. Čas neléčí.
Pořád se klepu a ničemu nerozumím. Klepu se jako strom ve větru, který se nemůže pohnout z místa. Zmítám se jako vítr v lese, zproštěný kořenů. A přece ještě přináležím k lidem vzájemnou slanovodní podstatou. Přestárlý doktorand, mladý učitel z FF UK.
Vzepřít se osudu: Bratislava
18. 12. jsem tam jel moderovat diskusi k divadelním adaptacím Édouarda Louise. Jeho romány jsem doma neměl a v knihovnách byly rozpůjčované, s výjimkou knihovny Jana Palacha na Filozofické fakultě v Praze. V jedné z nich čtu (stále jsem ji nevrátil): „Divadlo pro něj bylo víc než umění, bylo pro něj nástrojem k přeformátování života (…) chce-li být někým nebo něčím jiným, to už je jedno, musí to hrát, dokud se tím nestane.“
Čekal jsi mě, R., na hlavné stanici. Navrhl jsem, že si hodím tašku na hotel a zajdeme někam na večeři, než přijde ta pracovnější část večera s režisérkou Dějin násilí a panem Bělíčkem. Kousek před mým hotelem jsi začal být nesvůj, chvěl ses …
