slunce je jako dýně hokaido.
Stánky jsou zavřené –
i ten s piadinou!
Na pláži páni z Anglie
zamčení jako bary.
Dvě dlouhosrsté kólie
očichávají moře
jak servítek z detektivky
od Agathy Christie.
Pláží lítá listí.
Zloději odjeli.
V bytě u moře není vůbec nic na práci, a tak chodíme brzy spát a probouzíme se zimou. Levný přímotop pořád vyhazuje pojistky. Většinou jenom u nás, ale občas, obvykle v noci, bouchne hlavní jistič. V apartmánovém domě teď v lednu nikdo jiný nebydlí – takže když s rozsvíceným mobilem scházím po schodišti k elektrické skříni, nemusím spěchat, zastavuju se a prohlížím si moře a pláž v průhledech mezi bílým betonem. Vidím šedivé a stříbrné hučící pásy a dál ve vodě těžební plošinu Eni, co osvětlená připomíná obludné zámecké křeslo z červeného paroží. Anebo červenorůžový korálový útes, vyvrácený jak jedle. Ta platforma je na všech fotografiích našeho lida, stojí v jeho erbu. Někomu se líbí, někomu ne. Před několika dny jsem si v ravennském vydání Il Resto del Carlino přečetl, že mezi provozovateli pláží koluje nová petice za její odstranění a že mezi rybáři a provozovateli pobřežních restaurací koluje protipetice za její zachování. Že obě petice mají úspěch a podpisy se hrnou, ale strany spolu nekomunikují, pouze se vzájemně obviňují a důležité otázky nechávají bez odpovědí. V článku bylo doslova napsáno, že jak zastánci plošiny, tak její odpůrci „odpovídají bez odpovědí“. Místní restauratéři a rybáři bojují za plošinu z pozoruhodného důvodu: na části konstrukce, která se nachází pod vodou, se totiž rodí a drží speciální slávky, mnohem větší a chutnější než slávky běžné. Jsou velké jako největší ústřice, mají fialovorudou barvu (a ne černofialovou) a lidé sem na ně jezdí z celého regionu. Není možné si je koupit čerstvé, dají se pouze už upravené objednat v restauracích. A jejich cena vypadá podle toho. Ale lidé přijíždějí, registrují se v pořadnících, jedí a platí jako pominutí!
Letovisko je úplně mrtvé a lidé, kteří tu zůstali přes zimu, odpovídají bez odpovědí. Na pláž jsme ještě nešli – nebo vlastně jednou, na půl hodiny. Foukal vlezlý vítr a neviděli jsme ani pejskaře. V zataženém nebi se na pár minut udělala škvíra, z níž se vyloupla oranžová koule a ve chvilce se udělalo až zázračné teplo – okamžitě jsem se svlékl do trička. Na zpáteční cestě – po tom, co jsme se znovu ujistili, že na celém lidu není a nebude otevřený jediný bar a z restaurací je v provozu pouze čínská, ale až o víkendu – jsme potkali indickou dívku, kterou jsme si pamatovali z léta. Každý den tehdy chodila po pláži a prodávala tetování. Takové, co odolá mořské vodě. Nikdo ho nekupoval, ale myslím, že jsem ji přece jen několikrát zahlédl, jak se sklání nad nějakým dítětem na dece a soustředěně dělá svou práci, zatímco rodiče vestoje přihlížejí. Teď jsme ji pozdravili – vesele, dalo by se říct, s mírnou připomínkou staré známosti –, ona odpověděla i se usmála, ale nevypadalo to, že by si vzpomněla. A mně se v tom okamžiku vybavilo, že jsem si ji v létě prohlížel, jak o siestě, v největším vedru, s otevřenou pusou tvrdě spí pod tamaryškem na kraji pláže a před sebou má rozložené plastové misky s obědem. Nevím vlastně, jestli je z Indie.
„Někam si vyjedeme, něco najdu,“ řeklas později toho dne.
A opravdu jsme nazítří stáli na zastávce busu, který nás měl zavést víc na jih, do přístavu Codevigo, kde se pořádala slavná úhořová sagra, jak jsme si přečetli na internetu, bohaté úhořové posvícení. Pořád vanul ten lezavý vítr, ale my i tak dorazili s předstihem, protože autobusy na lidu jezdí málokdy, často vůbec nepřijedou a často odjíždějí dřív, než je uvedeno v jízdním řádu. Zvlášť mimo sezónu. I náš řidič přijel dřív, ale pustil nás dovnitř a poctivě čekal. Dveře ponechal dokořán. Hledala sis v telefonu něco o úhořích. Díval jsem se do otevřených dveří, v nichž stál kovový sloupek a hřbet hustého oleandrového keře, do něhož se opíral vítr. Nic jiného se do otvoru nevměstnalo. Nikdo nepřicházel, zíral jsem do dveří a po chvilce si byl jistý – jako by to totiž nějak nejasně, ale s konečnou platností vyplývalo z těch dvou věcí v průhledu, z toho sloupku a z toho oleandru –, že to tak už zůstane, nikdo nepřijde, ani nepřišel, ani později, ani předtím. Cítil jsem to jako úlevu; byl jsem naprosto sám.