V pasti selektivního vidění

Postoje k vysídlení německy hovořící populace z poválečného Československa v současné době už nehrají výraznější roli v politických zápasech. Výrazně přítomné jsou však v tuzemské historiografii a těší se i širšímu zájmu kulturní veřejnosti. Od devadesátých let, kdy byla podepsána Česko­-německá deklarace, se výzkum poválečných dějin rozvíjí také v rámci spolupráce historiků z českých a německých zemí. Ještě v období kolem vstupu České republiky do Evropské unie nebo při první přímé prezidentské volbě byla ovšem „sudetoněmecká karta“ žádaným politickým zbožím. Pod praporem boje proti „revanšismu“ přitom vstupovaly do arény zvláště ODS a KSČM, reprezentující jinak opačné strany politického spektra. V argumentaci odpůrců sudetoněmeckých krajanských sdružení se často využívaly také texty historičky Evy Hahnové, žijící od konce šedesátých let v Německu. Ta se česko­-německým soužitím dlouhodobě zabývá, v centru jejího zájmu je zejména utváření představ a stereotypů, které se promítají do historické i politické argumentace. Olbří­mí publikace Legendy, mýtus, dějiny, kterou sepsala se svým manželem historikem Henningem Hahnem, se věnuje právě dějinám historických, často politicky aktualizovaných obrazů poválečného vysídlení, jak se utvářely v německé společnosti. Ačkoli však autorská dvojice pracuje s nemalým množstvím pramenů, některé perspektivy v náhledu na rozporné a komplikované dějinné události chybějí.

Kolonialistický postoj

Publikaci manželů Hahnových lze vnímat nejen jako historickou práci s výrazným polemickým charakterem. Terčem kritiky je především udržování zkreslené historické paměti v západoněmeckých zemských svazech (takzvaných landsmanšaftech). Autorům vadí zvláště chápání „vysídlování“ jako jednoho z projevů genocidní politiky 20. století. Podle nich stojí za tímto narativem nejen odmítavý postoj k závěrům Postupimské dohody, nýbrž i širší historické pozadí. V jádru názoru, který od konce čtyřicátých let po několik desetiletí tlumočila „vyhnanecká literatura“, jsou podle autorů pangermánské etnonacionalistické stereotypy, provázející německou kulturu od 19. století. Ty se podle nich pojily s kolonialistickým postojem k evropskému „Východu“, odmítáním versailleského systému i Wilsonovy politiky národního sebeurčení, a především s vnímáním postupimských dohod jako historické křivdy.

Důležitou součástí tohoto přístupu jsou veřejně tradované vzpomínky na vyhnání, spojené s démonizací prezidenta Edvarda Beneše coby hlavního strůjce odsunu. Rozsáhlou část práce věnují Hahnovi statistice zachycující počty vyhnaného obyvatelstva i obětí. Problém vidí v metodologii, podle níž byli mezi oběti počítáni také Němci usídlení v rámci germanizační politiky ve východních oblastech, kteří byli na konci války evakuováni Wehrmachtem před postupující Rudou armádou. V duchu kolonialistických stereotypů se ve vyhnaneckých textech mělo po­ukazovat na její „zvěrstva“ a „asiatství“ a tyto obrazy pak pronikaly do pohledu na odsun. Snaha o odsouzení poválečného vyhánění jakožto genocidy byla sice landsmanšaftem prezentována jako krok k panevropským ideá­lům, nemalá část zastánců této politiky ale měla nacistickou minulost, která se odrážela i v chápání historie druhé světové války.

Hořká sudetská pečeť

Jakkoliv se autoři v publikaci obracejí ke komparaci jednotlivých pramenů a docházejí spíše k obecnějším závěrům, věnují se i některým konkrétním případům, které byly ve vyhnanecké literatuře zkresleny. Mezi ně patří jeden z největších poválečných masakrů v Ústí nad Labem, který byl vydáván za zločin „zdivočelé lůzy“, ačkoliv se zřejmě jednalo o provinění členů paramilitárních Revolučních gard a některých příslušníků československé armády. Také osobnost prezidenta Beneše se stávala předmětem projekcí, jež jeho jednání dostatečně nezasazovaly do historického kontextu. Při čtení monografie si nicméně všimneme řady „slepých skvrn“, jež vyniknou při srovnání s jinými náhledy na příběhy vysídlení, například v dílech historiků Adriana Portmanna, Tomáše Staňka, Matěje Spurného nebo Detlefa Brandese, kteří k tématu přistoupili s menší předpojatostí.

Hahnovi téměř nepřipouštějí problematizaci konceptu poválečného „odsunu“, v němž vidí v zásadě oprávněné řešení problémů s iredentistickými menšinami. Projevy etnonacionalismu a koloniálního myšlení přitom redukují na otázku nacistické doktríny, aniž by podobné znaky dokázali identifikovat například v právním uspořádání obnoveného československého státu. Zde lze připomenout nejen zbavení občanských práv a konfiskaci majetku osob hlásících se k německé národnosti, ale také případy, kdy byly normy „poválečné spravedlnosti“ uplatněny zcela nezákonným způsobem. Hahnovi opakovaně kritizují například poválečné působení německého sociálnědemokratického předáka Wenzela Jaksche, který se profiloval zřetelně antinacisticky, patřil však mezi odpůrce Benešovy exilové politiky a kvůli nesouhlasu s koncepcí nového státu, definovaného na etnickém základě, mu byl znemožněn návrat. Autorská dvojice také nereflektuje problémy, s nimiž se německy mluvící obyvatelstvo v Československu potýkalo, především tvrdé dopady světové hospodářské krize a nárůst nezaměstnanosti v pohraničních oblastech.

Cestou usmíření?

Etnonacionalismus obnoveného státu zřetelně dokládá přístup k německy mluvícím Židům nebo smíšeným, česko­-německým manželstvím (obojí je dostatečně zdokumentováno v historické literatuře). V případě německy mluvících osob hlásících se k židovskému vyznání trvaly restrikce až do listopadu 1945, jakkoli se nezřídka jednalo o skupiny postižené nacistickým režimem. V případě smíšených manželství došlo za přihlížení státních úřadů k „divokému odsunu“ několika tisíc občanů. Podle Hahnových bylo aktem spravedlnosti a diferencovaného přístupu vyjmutí německých „antifašistů“ z vysídlení, při bližším pohledu však vidíme komplikovanější schéma. Jednalo se o skupinu okolo tří tisíc politicky angažovaných občanů, vystavených nacistickému pronásledování a perzekuci. Mnohdy šlo o bývalé příslušníky sociálnědemokratické nebo komunistické strany, v některých případech se jednalo o duchovní. I na ně se ovšem často vztahovaly poválečné represe, když jim byly zadržovány antifašistické legitimace, konfiskován majetek a někteří se stávali oběťmi Revolučních gard. Přístup autorské dvojice k poválečnému vysídlení tak trpí selektivitou: páchanému násilí se příliš nevěnuje, mnohem více se soustředí na vytváření obrazů vyhnání v německé kolektivní paměti.

K prvnímu vydání monografie došlo před třinácti lety v Německu, a ačkoliv kniha vyznívala provokativně, nepodařilo se jí vzbudit šir­­ší odezvu. U tuzemské kulturní veřejnosti zase může působit jako příliš snadné vytěsnění nejproblematičtějších témat spojených s obdobím třetí republiky. Nedomnívám se, že by výsledkem historických prací a studií muselo být nutně hledání „usmíření“ historických křivd, motivované navíc aktuálním politickým vývojem. Stejně tak ale může být vážným problémem zamrznutí historických sporů na esencialistických konstruktech, postavených na etnických a národnostních dichotomiích, jak se to dělo v politických sporech o „sudetoněmeckou otázku“. K tomuto proudu přispívá i publikace Hahnových. Jistě jí nelze upřít historickou fundovanost a studium značného množství pramenů, pohled na dějiny česko­-německého soužití by nicméně měl být komplexnější.

Autor je historik.