Tisícistránková publikace Evy a Henninga Hahnových analyzuje odsun Němců z Československa po druhé světové válce a zkoumá obrazy poválečného vysídlení v německé společnosti. Kriticky se přitom vymezuje vůči kolektivní paměti, sama ale podléhá některým československým etnonacionalistickým stereotypům.
Postoje k vysídlení německy hovořící populace z poválečného Československa v současné době už nehrají výraznější roli v politických zápasech. Výrazně přítomné jsou však v tuzemské historiografii a těší se i širšímu zájmu kulturní veřejnosti. Od devadesátých let, kdy byla podepsána Česko-německá deklarace, se výzkum poválečných dějin rozvíjí také v rámci spolupráce historiků z českých a německých zemí. Ještě v období kolem vstupu České republiky do Evropské unie nebo při první přímé prezidentské volbě byla ovšem „sudetoněmecká karta“ žádaným politickým zbožím. Pod praporem boje proti „revanšismu“ přitom vstupovaly do arény zvláště ODS a KSČM, reprezentující jinak opačné strany politického spektra. V argumentaci odpůrců sudetoněmeckých krajanských sdružení se často využívaly také texty historičky Evy Hahnové, žijící od konce šedesátých let v Německu. Ta se česko-německým soužitím dlouhodobě zabývá, v centru jejího zájmu je zejména utváření představ …
