Dejvické divadlo, Praha, psáno z reprízy 12. 1. 2024
V roce 1830 byla ve slavné Comédie-Française uvedena tragédie Hernani, kterou napsal tehdy téměř třicetiletý Victor Hugo. Po premiéře se v pařížských salónech a novinách znovu rozhořel spor mezi klasicisty a nastupujícími romantiky o tom, jakou podobu by mělo mít drama. Mladým autorům se nakonec podařilo své novátorské postupy prosadit a událost vešla do divadelní historie jako „bitva o Hernaniho“. Tak se jmenuje i inscenace režiséra Jiřího Havelky, kterou na konci minulého roku uvedl v Dejvickém divadle. Ke známým tvářím z oblíbeného ansámblu přizval i studenty a studentky herectví z pražské DAMU. Autoři se totiž rozhodli toto více než dvě stě let staré, alexandrinem psané drama a na něj navazující polemiku propojit se současným, v médiích často propíraným tématem generačního konfliktu. Představení nelze upřít množství humorných scén, ale jednotlivé roviny k sobě příliš nelícují, a navíc chybí pointa. Ta měla být nejspíš odhalena ve vrcholné scéně, jež je „po havelkovsku“ pojata jako inscenovaná beseda s diváky. Režisér se již mnohokrát snažil na jevišti stvořit jakousi laboratoř demokracie, v níž jsou představeny různé pohledy na věc, takže divák dostává možnost si utvořit vlastní názor. Je ovšem otázka, zda lze něco takového na divadle vůbec uskutečnit a jestli by nebylo vhodnější tuto snahu o pluralitu nahradit upřímným autorským gestem. Jak ve Vlastnících nebo Vykouření, tak v Bitvě o Hernaniho může divák totiž poměrně snadno vyčíst, jaké straně tvůrci fandí.