Odhodlal jsem se navštívit zemi bez železnice. Vzhledem k tomu, že dostat se do Andorry ze sousedního francouzského departmentu je bez auta takřka nemožné, rozhodnu se jít kus pěšky a pak zkusit na horské silnici stopovat. Znuděné řidičstvo v bytelných vozech mě ignoruje, zastaví až dva protřelí chlapíci z Toulouse. „Vypni si na mobilu data,“ říká mi jeden z nich, „jinak se nedoplatíš, není to EU.“ Hned za hraniční čárou začíná velký skiareál Pas de la Casa a přítomnost jeřábů naznačuje, že se ještě rozroste. Místním autobusem se pak za pět eur posunu do hlavního města, tedy o slabých třicet kilometrů, které kvůli zácpám zaberou skoro hodinu a půl. Byl by to krásný kout Pyrenejí, jen kdyby nebyl přeplněn sjezdovkami, pobočkami bank, wellnessem – a auty. Když konečně dorazím na autobusák, veškerá chuť zkoumat okolí už mě přešla. Je tu automat s cigaretami za tři a půl eura – to mi sice přijde vhod, ale proboha, proč je to levnější než pár kilometrů busem? Rozhořčeně píšu do španělského googlu „Andorra es una mierda“ (Andorra stojí za hovno). Nejzajímavějším výsledkem je tři roky starý článek o tom, jak do Andorrského knížectví uprostřed covidové pandemie přesídlil nejslavnější španělský youtuber El Rubius, aby nemusel platit skoro žádné daně. Což podle autora sloupku „není lidské právo, ale rozhodnutí na hovno“. Aspoň se Andoře nedá upřít, že podporuje používání katalánštiny, jazyka až devíti milionů lidí, který však nepatří mezi úřední jazyky Evropské unie. Dokonce nacházím video, kde se Rubius diví, že se bude muset učit katalánsky, ale hned nato čtu nedávnou zprávu, podle níž se na (bohaté) youtubery taková povinnost nevztahuje, zato třeba na (chudé) instalatéry ano… Andorra, Monako, San Marino, Lichtenštejnsko – několik variací na tutéž postfeudální frašku. Mikrostáty by teoreticky mohly být vůči těm větším subverzivní i v dobrém, ale spíš než alternativu představují jejich karikaturu. Pryč odtud! Příště přijedu, až zdaníte bohaté a z výtěžku si postavíte železnici.