Kolektivní aktéři

Vznik Československa v roce 1918 stejně jako budování státu v dalších letech jsou v obecném povědomí spojeny primárně s osobou Tomáše Garrigua Masaryka, případně dalších „velkých mužů“ – Edvarda Beneše, Milana Rastislava Štefánika či takzvaných mužů 28. října. Jestli existuje představa kolektivního aktéra, je jím především nejasně definovaný „národ“. Kniha Společnou silou, připravená Janem Koberem a Stanislavem Holubcem, se proto snaží představit konkrétní kolektivní aktéry společenských změn, k nimž na počátku existence první republiky docházelo. Tento přístup je o to vhodnější, že dané období bylo (stejně jako většina první poloviny 20. století) definováno rozmachem masových politických stran a různých zájmových skupin a spolků. Ty se po konci první světové války dočkaly nebývalého nárůstu členstva a staly se významnými hráči v zápasu o směřování „národní revoluce“. Obecnějším tématem práce je vztah mezi kontinuitou a diskontinuitou transformace státu a společnosti v prvních letech Československa.

Nový duch doby?

Publikace Společnou silou je v podstatě sborníkem, do určité míry vycházejícím z konference Na prahu nové doby, která se uskutečnila u příležitosti stého výročí vzniku ČSR. Jednotlivé kapitoly jsou seskupeny do několika tematických bloků. V prvním z nich, nazvaném Svět jde doleva, se Stanislav Knob věnuje české sociální demokracii, Thomas Oellermann sociální demokracii německé a Bohumil Melichar komunistické straně. Ve všech případech se jedná o texty shrnující základní poznatky o vnitřní situaci těchto stran a jejich představách o novém státě. Ačkoliv jde pouze o základní nástin aktérů a jejich role v politice a společnosti, ilustruje tento blok dobový význam levicových sil. Jen škoda, že se podobného představení nedočkali také českoslovenští (později národní) socialisté.

Oddíl Noví aktéři na scéně se zaměřuje na kolektivní síly, které se objevily až během války či po ní, a nenavazovaly tedy na předválečné předchůdce. Přesto se staly významnými hybateli společenské změny. Tomáš Rusek pojednává o pozici legionářů, o jejich organizacích i vlivu na podobu státu. Jakub Rákosník pak analyzuje vznik středisek sociál­ní expertizy, ovlivňujících především hospodářskou a sociální politiku státu.

Hlavním tématem třetího bloku, nazvaného Nový duch doby?, jsou aktéři, kteří existovali již za Rakouska­-Uherska, ale nová republika jim otevřela nové pole působnosti. Jan Kober v kapitole o bezvěreckém hnutí popisuje mimo jiné nenaplněná očekávání naprostého oddělení církve od státu. Jan Seidl analyzuje situaci homosexuálů a jejich pokusy o vznik organizací, které by je mohly zastupovat. A konečně Jan Lomíček se věnuje prostředí tělocvičných, sportovních a turistických spolků. Je nicméně otázkou, do jaké míry byla jejich činnost v předválečném období státem omezována (a tedy nakolik se tyto subjekty do daného bloku hodí).

Na ženy se zapomnělo

Poslední část Staré v nových šatech pojednává o kolektivních aktérech, kteří měli významnou pozici již v předválečné době, ale v prostředí nové republiky museli nově reagovat. Martin Jemelka zkoumá turbulentní vývoj v prostředí církví a náboženských společností, bezvěrectví, ale i novou religiozitu. Jan Slavíček se věnuje roli družstev a družstevnictví v politice, společnosti a především v ekonomice. Ačkoliv byla družstva významnou silou již před válkou, po roce 1918 prošla velkým vzestupem – podobně jako tělocvičné organizace, popisované Janem Lomíčkem (z tohoto pohledu není rozdělení posledních dvou bloků úplně funkční). V závěrečné kapitole popisuje Veronika Knotková situaci úřednictva, k němuž ovšem nepřistupuje jako k aktéru, ale spíše jako k objektu aktivity nově vzniklého státu.

Všechny části monografie jsou napsány přehledovým, shrnujícím způsobem, jako celek nicméně trpí určitými neduhy typickými pro sborníky, zejména ne vždy dobrou provázaností jednotlivých částí. Mnohem větším problémem je ovšem opomenutí zásadního kolektivního aktéra, jehož postavení se v nové republice výrazně proměnilo – totiž žen.

Autor je doktorand historie na FF UK.