V básních Sufiana Massalemy je to z české periferie s chatovými koloniemi a sběrnými dvory do Mosulu či Rijádu jenom kousek. Lehká melancholie, která nás snadno přenáší z místa na místo, tu není pouhým pocitem či vedlejším efektem niterného nomádství: je prací s odstíny, díky níž obrazy získávají neonovou ostrost i jemnost akvarelu a perspektiva se rozšiřuje od Atlantiku až k Altaji.
Noční spoj
zatáčí u chatové kolonie
za okny se šikují chomáče jisker
neony pumpy září široko daleko
tajemství vyřčená na takovém místě
nejsou ničím víc než jen slovy
říkám si jestli nakonec není moje město
jen povzdechnutím řidiče kamionu
mířícího do Polska
Před večerkou
poflakujeme se s kalhotami ušpiněnými
od čerstvě natřené lavičky
říkáš že za stodolou
u sběrného dvora
mizí lidi
to se jen recyklují
na nové televizory a pračky
nesmíš taky hned všemu věřit
pomačkané linie krajiny
pozorovat přes pet lahev
pohozenou …
