V básních Sufiana Massalemy je to z české periferie s chatovými koloniemi a sběrnými dvory do Mosulu či Rijádu jenom kousek. Lehká melancholie, která nás snadno přenáší z místa na místo, tu není pouhým pocitem či vedlejším efektem niterného nomádství: je prací s odstíny, díky níž obrazy získávají neonovou ostrost i jemnost akvarelu a perspektiva se rozšiřuje od Atlantiku až k Altaji.
Noční spoj
zatáčí u chatové kolonie
za okny se šikují chomáče jisker
neony pumpy září široko daleko
tajemství vyřčená na takovém místě
nejsou ničím víc než jen slovy
říkám si jestli nakonec není moje město
jen povzdechnutím řidiče kamionu
mířícího do Polska
Před večerkou
poflakujeme se s kalhotami ušpiněnými
od čerstvě natřené lavičky
říkáš že za stodolou
u sběrného dvora
mizí lidi
to se jen recyklují
na nové televizory a pračky
nesmíš taky hned všemu věřit
pomačkané linie krajiny
pozorovat přes pet lahev
pohozenou u krajnice
Vila
škvírou ve zdi koupelny
se vkrádáme do neobydlené německé vily
zplesnivělá omítka kůrou platanu
fotografie fotografie
pohlednice pohlednice
bezejmenné bezhlasné bezúčelné
anonymizovaná existence
toužím po jediné příležitosti
ztratit se z dohledu
nedat vědět
Přehrada
přehrada po bouřce
vyplavuje nafukovací čluny
výstrahy z amplionů pobřežní stráže
se šíří němým údolím
na bok převalená mršina
vnějšek je novou vrstvou důvěrně známého
existuje šílenství a šílenství
bloudění chápu jako neustálé chození
v kruhu
slovo návrat zní nahlas krkolomně
který druh lišejníku
ukazuje k Východu?
Ocelárna
při brigádě v ocelárně
si představuji sám sebe
daleko daleko za Dněprem
s Olegem montujeme trezory
opravujeme třmeny kozáckých sedel
z mosazi odléváme kanóny
dokud neodejde
i ten poslední demirbaš
k obědu znojemská a kolínka
Nomádské kmeny
rypadla dolu Turów přehlušují
hovory nachýlené k úsvitu
putování za neuvadajícími třešněmi
je oběžnou dráhou nomádských kmenů
míjíme rozvaliny azylových domů
nouzových přístřešků průmyslových areálů
mám strach že potkám člověka
povědomého
minulost se stala jeřábem
čistícím si své peří ve vlnách Atlantiku
Společné večery
házíme po sobě arašídy
a vše ostatní zametáme
pod perské koberce
namodralé televizní pořady
střídají dokumenty
o jizerských slatinách
nic neplatím raději než nájem
zbydou po nás plynárny a elektrárny
prožíváme své malé mnichovy
kupujeme si na zahřátí každý vlastní peřiny
Korán
zeptala ses mě
co poslouchám
odpověděl jsem
že Korán nebo techno
Zeitgeist
cosi absolutního znejišťuje
přeříkávám al-Fátihu přeříkávám nedodržené
sliby
střídmost pohraničních obcí horizontem
rozbřesku
sleduji co sledovat nemám
stěhováci drží hlídku před eldéenkou
důchoďákem barákem rozvedených blízkých
žádám je vemte mě s sebou
do země nikoho do liminality
videoher nultých let
Metropole
rozpárané břicho oblohy
skrývá vybledlé obratle hvězd
krymští Tataři staví svá zimoviště
na předměstích metropolí
v bezpečné vzdálenosti studenému větru
linky metra
magistrály se sbíhají k zakouřeným jurtám
na přilehlém odpočívadle věštím budoucnost
ze stránek damašských dívánů
pod rododendronem
u kruhového objezdu
portál do jiné dimenze
přísahám že z něj tlupa dětí
vytáhla za ocas obrovskou krysu
***
rychlostní silnice stísněná
ve výdejním okénku fastfoodu
betonový strop kuchyně a
fritézový olej
tlačily na hrudník
jako bych byl pohřben zaživa
už dvakrát jsem se stal
zaměstnancem měsíce
Nokturno
naoranžovělá žárovka
nokturno stísněných chodeb
železničních koridorů kontejnerových
překladišť mototechen
teatrálnost citlivosti
u sousedů proběhla razie
zamlčené věty obcházejí policejní
pásky nechává mě to
zřeknout se jména
svého otce
místo svítání blankytný Altaj
kdybys řekla polární záře
uvěřil bych ti
Uzbeci v mešitě na Žižkově
nepozoruji
kdo chodí v děravých ponožkách
někdy jsem to totiž já sám
voda teče narezlá
ukazují mi
jak si správně umýt uši nos nohy
jsou mi otcem i synem i čímkoliv jiným
při odchodu zdravíme důstojníky BIS
myslí si že o nás vědí
myslí si že o nich nevíme
Být Čechem
připadal jsem si
jako Čech
až do doby
než jsem si tak
připadat přestal
Uzbeci v kebabu na Žižkově
zelené zářivky
vypalují do sítnice analogové mžitky
zhmotnělé mysterium tremendum
přichází muž prohodí
dobrý den salam alejkum
objednává si z menu
dvacet čtyři let sloužil v české armádě
nemá rodinu nemá nikoho
bere jídlo mizí v soumraku
přichází Uzbek
dostávám slazený čaj
nabízí mi jídlo mimo menu
zbytek noci jsem tiše proseděl
2003
všechno je zahaleno mazlavým inkoustem
z knih naházených do Tigridu
vojáci mezi Mosulem a Tikrítem
selektují lovnou zvěř
hledím s noční optikou
mžouráš v přítmí očima
jsi jeden z upocených Mongolů
o tisíc let dříve
Blízko k čemu na východ od čeho?
přestože rozkvetl šafrán
život působil pustě
to ráno lidé vypadající jako já
vraždili lidi vypadající jako já
smečka toulavých psů vycenila tesáky
a intimita se stala lhostejnou
k dotekům
Rijád v bezčasí
úspěch jakožto civilizační imperativ
jsme potomci beduínů a felahínů
obklopeni železobetonem
karakem pákistánských taxikářů
čteme si své
ve spisovné arabštině napsané
básně o taženích za Bospor za
Kavkaz
navzájem se ujišťujeme o podstatě světa
nepropadám eskapismu
uvědomuji si k obrazu svému
smrad spálených pneumatik je stejný
na parkovišti v Rijádu
v serpentinách u Jablonce
Sufian Massalema (nar. 1999) pochází z Jablonce nad Nisou, vyrůstal ve městě Smržovka v podhůří Jizerských hor. Část jeho rodiny má kořeny v Sýrii. V současnosti studuje práva a blízkovýchodní studia na Univerzitě Karlově v Praze. Několik let se věnuje slam poetry (vystupoval mimo jiné v Rumunsku, na Slovensku nebo ve Vietnamu), podílí se na pořádání literárních a kulturních akcí. Publikoval v Revue Prostor, Revue Protimluv a Psím víně. Vydání jeho debutové sbírky připravuje nakladatelství Větrné mlýny.