Po loňských volbách v Polsku skončila vláda strany Právo a spravedlnost. Odráží se změna ve vedení země také na polském venkově? Nebo chtějí Poláci mimo velká města hlavně žít „normálním“ životem? Jaká je atmosféra ve vnitřní periferii v polském Mazovsku? To je téma následující reportáže.
Pokud bych měla uvést jednu změnu, kterou jsem vypozorovala v Polsku v posledních letech, byl by to vítr, který fouká čím dál častěji a čím dál silněji. Fouká jinak, než jsme byli v této části světa zvyklí – prudce, studeně a v poryvech. Nefouká už jen u Baltu, kde se mu říká sztorm, nebo v Tatrách, kde se nazývá halny. Fouká, kdy se mu zachce a jak se mu zachce. Na severu Polska projevuje nečekanou, dříve nevídanou brutalitu, hlavně vůči starým stromům, v centrálním Polsku mění roční období a vysouší krajinu.
Tak tomu bylo i během loňských Vánoc. Vystoupila jsem na nádraží Warszawa Wschodnia, kam můj vlak přijel z nádraží Warszawa Gdańska, proslulého ostudnými antisemitskými událostmi z března 1968 a odsunem zbytku polských Židů a Židovek ze země. Objel celou Varšavu a přejel Gdaňský most, abych mohla vystoupit na pravém břehu řeky. Nádraží bylo opraveno spolu s ostatními částmi městské drážní infrastruktury v rámci příprav na Euro 2012. Nemá už nic z kouzla blízké tržnice Jarmark Europa a divokého východního kapitalismu devadesátých a nultých let, které bylo pro tuto část Varšavy typické. Podobá se jakémukoliv jinému nádraží Polské státní železnice: sklo, modré tabule a kiosky nadnárodních firem.
Před odjezdem do Polska jsem měla velká očekávání. Co tam uvidím? Bude politická změna viditelná a materiální? Odrazí se barvy LGBTQ+ duhy v šedých tvářích lidí, které potkám? Zatím fouká vítr. Netypický jak pro toto roční období, tak pro region Mazovsko uprostřed Polska, a vůbec pro Vánoce.
Vnitřní periferie
Varšava je o svátcích klidná. Po většinu roku tohle město tepe v rytmu, s kterým nejde držet krok. Teď jako by mělo nízký tlak, je ospalé. Jen tu a tam je vyruší silný náraz větru. Jedeme autem přes Mazovsko. Je už napůl tma. Mazovské vesnice vypadají všechny stejně. Přemýšlím, jestli je to tím, že je místní krajina tak placatá. Vidím domy postavené „za Gierka“, občas staré předválečné dřevěné chalupy, „panské dworky“ z nultých let – symboly proměn a polské materiální diskontinuity. Jen krajina se nemění. Je tak monotónní, že má až hypnotizující rytmus. „Mazovsko vypadá jako jedna velká vesnice,“ prohodím, když už jedeme asi hodinu, a přitom mám pocit, jako bychom stáli na místě. „To bys to tu musela vidět před volbami. Tohle je bašta Práva a spravedlnosti. Na každém plotu a na každé volné ploše byly volební plakáty. Všechny tyhle vesnice volí PiS,“ odpoví máma a pohorší se tak, jak se pohoršují Poláci, když komentují opačné politické stanovisko. Těsně před mým příjezdem došlo k výměně vládnoucích elit. Všechno ale vypadá jako obvykle: depolitizovaně.
Připadá mi, že koncept vnitřní periferie perfektně odpovídá mazovským vesnicím v okruhu sta kilometrů od Varšavy. Volila bych Právo a spravedlnost, kdybych tu žila? Bála bych se rychlých změn, kdyby mým světem byla některá z těch chudých vesnic? Rozuměla bych tomu, co se v Polsku děje, kdyby hlavním zdrojem mých informací byla veřejná TVP, pochybné weby a vesnická komunita? Jak by se mi žilo v místě, kde není škola, hospoda, nemocnice ani obchod, natož společenský život? Institucionální paměť Mazovska – a možná i Polska obecně – je krátká a netvoří kontinuitu. Vytváří ale zvláštní vztah k místu, které by člověk chtěl mít rád, a které mu tu lásku nedokáže vrátit.
Ve většině mazovských vesnic a menších měst žijí pouze starší lidé. Neodjet odsud je často považováno za životní prohru. Taková je polská zkušenost posledních dvou set let: každý musí odejít. Nelze zůstat v původním domově. Vždycky se objeví nějaká síla, nějaké okolnosti, které říkají: jdi pryč. Venkov je v Polsku synonymem pro konzervatismus, ale také pro chudobu a neúspěch. Všichni chtějí být ve Varšavě a dál. Jak bude vypadat mazovská krajina za třicet let, když místní společnost stárne a už dnes čelí oficiálně deklarované demografické katastrofě?
Poláci se hádají
Płock je zvláštní město. Pouze sto kilometrů od Varšavy. Do roku 1999, dokud ještě Polsko mělo 49 krajů, bylo krajským městem. Je sídlem Orlenu, největší rafinerie ve střední Evropě. Díky práci v podniku žije přes sto tisíc místních obyvatel, hlavně dělnického původu a profesí, v relativním blahobytu. Počet obyvatel se od vzniku rafinerie na začátku šedesátých let zečtyřnásobil.
Sídliště ze šedesátých, sídliště ze sedmdesátých, sídliště z osmdesátých, sídliště z devadesátých a sídliště z nultých let. Sídliště a nákupní galerie. Všude auta. Staré město prošlo gentrifikací. Ulice jsou prázdné. Kultura a společenský život jsou tu velmi omezené. Židovské dědictví města (před druhou světovou válkou skoro polovinu obyvatelstva tvořili Židé), kdysi úplné tabu, je dnes předmětem mikroaktivismu úzké skupiny lidí.
Fouká stále stejný silný vítr. Stojím a dívám se na Vislu, která je v Płocku asi nejširší. Vypadá jako Mississippi nebo nějaká obří sibiřská řeka. Řeka plyne jakoby sama pro sebe, a pro sebe žije i město. V rytmu „do práce – na nákup – zpátky domů“. Do hospod se tu nechodí. Na sídlištích ani žádné nejsou. Dědictví ruského impéria, jehož byl Płock součástí. Dělnický život je osud, kdy člověk má být vděčný za to, co má, a neměl by chtít víc. Nejmladší generace často odchází jinam, třeba do Varšavy.
Snažím se poslouchat, o čem se lidé kolem mě baví. Nikdo nemluví o ničem podstatném. Ráda bych zachytila změnu, slyšela, co si lidé myslí doopravdy. Ale řeší se každodenní život a každodenní věci. Politika neexistuje. A přitom ve Varšavě právě vypukla kauza kolem veřejnoprávních médií. Když zapnu televizi, není tam nic jiného. Každá politická strana má své stanovisko, každé médium svého experta či expertku, dokonce i svého právníka nebo právničku, kteří mají jasný názor na věc, jež se zdá být tak složitá a komplikovaná, že není možné, aby obyčejný člověk pochopil, co se děje. Děje se to, co obvykle – Poláci se hádají. I o svátcích. Nihil novi sub sole. Všichni to dobře známe, to jen nedávné volby vzbudily naději, že tentokrát to bude jinak. Středně velká města jsou v Polsku lakmusovým papírkem toho, co se opravdu ve společnosti děje. Čím žije většinová společnost. Dojem z návštěvy Płocku je, že Polsko chce žít svou každodennost.
Unavené obličeje
Płock byl a je dopravně hendikepován, přestože má nové nádraží a vlakové spojení do Kutna. V 19. století zde trať nevznikla, protože ruské impérium nemělo zájem do vlakového spojení u hranic s Pruskem investovat. Ve 20. století se nepodařilo začlenit Płock do systému hlavních tratí. Do města s více než sto tisíci obyvateli a podnikem, kam směřuje několik nákladních vlaků denně, vede jen vedlejší trať. Místní autobusové spoje byly v posledních letech z velké části zrušeny. Do Prahy se vracím přes Kutno a Varšavu. Do Kutna, města v geografickém středu země, se nechám zavézt autem. Stav veřejné dopravy, a železnice zvlášť, odráží problémy a výzvy polské politiky posledních třiceti let. Karel Trammer to ve své knize Ostre cięcie (Ostrý řez, 2019) popisuje jasně: nic tolik nepoškodilo a nevyloučilo velké části Polska jako to, co se stalo s polskou železnicí v důsledku drastických tržních rozhodnutí po roce 1989.
Stojím na nástupišti v Kutně. Pořád fouká vítr. Nádraží je úplně nové a velmi moderní, včetně čerstvě zrekonstruovaných nástupišť. Nic tu nepřipomíná Kutno z písní Kazika Staszewského nebo Grzegorze Turnaua, líčících zážitky ze zdejšího nádraží. Vlaky přijíždějí a odjíždějí všemi směry. Dívám se na vlak do Štětína. V duchu si opakuju slova z hlášení – je to jako dětská říkanka: „Piła – Krzyż – Szczecin Dąbie.“ Znovu hledám nějaké známky nového Polska. Jediné, co mě překvapuje, je, kolik lidí cestuje. Vlak je přeplněný. Na chodbě stojí ukrajinská rodina. První, které jsem si od svého příjezdu všimla. Minulé svátky byly o pomoci a naději, hlavně v kontextu války. Tentokrát mám pocit, že jsou o klidu a zapomnění. Vidím unavené obličeje. Stejně šedivé jako obloha 29. prosince.
Stojím na nádraží Warszawa Centralna, které vypadá jako jedna velká reklamní plocha. Pozoruju lidi kolem. Všimnu si, že zmizel stánek první pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny. Překvapí mě to. Ale rezonuje to s knihou Polska na wojnie (Polsko ve válce, 2023), o které momentálně všichni diskutují a kterou jsem si tu stihla přečíst. Polsko-ukrajinské přátelství na politické úrovni skončilo, zní jeden ze závěrů. A polsko-ukrajinské přátelství na lidské úrovni? Zamyslím se. Jdu na chvíli ven. Na placu Defilad fouká vítr. Ten jediný necítí únavu.
Autorka je socioložka a publicistka.