Je zimní tma. Jarně vlahý vzduch za oknem věstí letní umírání. Z té tmy vystupují obrazy, často dost hnusné. U někoho vzpomínky, u jiných sny. Po říjnu, po prosinci. Ve válce. Co s tím? Já nevím, třeba si něco přečtěte nebo si pište deník…
„Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla,“ píše se na samém konci starozákonní knihy Kazatel, a ta výstižná věta se v literatuře variuje na mnoho způsobů. To, co nebere konce, ovšem nemívá žádný smysl. Podezřelé činnosti čtení a psaní je proto třeba vtisknout něco takového alespoň skrze obrazy.
Podle některých píšící člověk především oře. Tímto směrem ukazuje třeba takzvaná veronská hádanka z přelomu 8. a 9. století. Jazykem na půl cesty mezi latinou a italštinou se v ní píše o komsi, kdo před sebou vedl tažné voly, oral bílé pole bílým pluhem a rozsíval okolo sebe černé semeno. „Negro semen“ má být samozřejmě inkoust, bílý pluh psací brk, bílé pole stránka, však je to jasné.
Je to zajímavá metafora, která s sebou nese obraz usilovné námahy, plození a jídla. Když už se oráč tahá s pluhem, patrně to činí proto, aby z brázd něco vzešlo. Ideálně něco, co dá obživu jemu a jeho rodině, něco na způsob chleba. Námaha se spojuje s nadějí, byť ne vždy vyslyšenou. A k tomu přistupuje i obraz násilí. Zemi nepřísluší určovat, jestli bude, anebo nebude orána. Nikdo se neptal dobytčat poražených (mimo jiné) kvůli kůži na pergamen, ani stromů rozemletých do papíru. Orba bolí všechny zúčastněné.
Ve středověké literatuře z českých zemí s touhle metaforou pracuje Jan ze Šitboře v německy psané próze Ackermann aus Böhmen neboli Oráč z Čech. Ten Jan působil na přelomu 14. a 15. století jako organizátor provozu městských kanceláří v Žatci a pak v Praze. Nepochybně se dokázal perem zabezpečit, z neslavných počátků se dopracoval na přední pozici mezi měšťany. Není divu, že je pro něj psaní orbou; psaní úřední, při kterém jsou směňovány majetky, zakládány rodinné aliance – anebo ožebračováni příbuzní. Protagonista jeho textu, oráč, jenž má „pluh z ptačího šatu“, se pře s personifikovanou Smrtí, která mu vzala milovanou manželku. Orá přitom hluboko, každou chvíli v brázdě odhalí nějaký klasický, učený citát nebo mu pod rukama vypučí nečekaná slovní hříčka. Jeho dílo je stručné a intenzivní; ústí do modlitby, po které si čtenář oddechne, a za chvíli se zase vrací k brázdě prózy, aby ji prozkoumal do ještě větší hloubky. Jako racek vybírá ponravy.
Pro jiné se píšící člověk podobá tkalci, text textilu. To je na první pohled trochu méně násilné, ženštější. Člověk si vzpomene na Pénelopu, jak čeká na Odysseův návrat v domě plném „ženichů“ a se svolením těch váhavých násilníků tká rubáš pro svého muže, aby získala čas: co přes den vytvoří, po nocích párá. Do popředí tu nevystupuje násilné otevírání útrob země, ale naopak zakrývání. Ne jedna hluboká brázda, vinutá po poli tam a zase zpátky, ale síť prokřížených vláken (slov, příběhů, myšlenek, vzpomínek).
Snad někde v okruhu žáků Jana ze Šitboře byl o něco později, nedlouho před počátkem husitských válek, sepsán anonymní Tkadleček, který se chápe téhle textilní metafory a lze na něm ukázat její sílu. Kniha má oráčovskou strukturu dialogu dvou stran, ve srovnání s Janem však neznámý autor Tkadlečka buduje text do šíře. Vrší a propojuje citáty z autorit, výkřiky, projevy emocí, k nimž sahají oba mluvčí, truchlící intelektuál Ludvík, podobný Janovu oráči, a Neštěstí, jež stojí na místě oráčovské Smrti. Ludvík Neštěstí viní z toho, že se s ním rozešla žena – ne manželka, ale bytost, se kterou souložil. Chybí tu majestát smrti, chybí tu starost o děti. Zato tu na všech stranách přebývá tkanina.
Do téhle textury se člověk zabalí. Ta vlákna sice nejsou vidět, ale i tak platí, že čím více jich je, tím lépe hřejí. A hlavně: s jejich množstvím roste pravděpodobnost, že se z nich čtenáři podaří umotat a ucuchat něco užitečného pro jeho vlastní situaci.
Anebo nás ten text alespoň na chvíli ukolébá. Člunek myšlenek a asociací tu sviští z jedné strany na druhou, sem tam jako kapesní hodinky na řetízku v ruce varietního hypnotizéra. Nasyceni slovy usínáme a spíme až do rána. Beze snů.
Autor je pojizerský komparatista.