Je zimní tma. Jarně vlahý vzduch za oknem věstí letní umírání. Z té tmy vystupují obrazy, často dost hnusné. U někoho vzpomínky, u jiných sny. Po říjnu, po prosinci. Ve válce. Co s tím? Já nevím, třeba si něco přečtěte nebo si pište deník…
„Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla,“ píše se na samém konci starozákonní knihy Kazatel, a ta výstižná věta se v literatuře variuje na mnoho způsobů. To, co nebere konce, ovšem nemívá žádný smysl. Podezřelé činnosti čtení a psaní je proto třeba vtisknout něco takového alespoň skrze obrazy.
Podle některých píšící člověk především oře. Tímto směrem ukazuje třeba takzvaná veronská hádanka z přelomu 8. a 9. století. Jazykem na půl cesty mezi latinou a italštinou se v ní píše o komsi, kdo před sebou vedl tažné voly, oral bílé pole bílým pluhem a rozsíval okolo sebe černé semeno. „Negro semen“ má být samozřejmě inkoust, bílý pluh psací brk, bílé pole stránka, však je to jasné.
Je …
