Osamělost převozníka duší

Při pohledu na indickou kinematografii si leckdy nepřipouštíme určitý rozpor. Na jedné straně jde o vzdálený a rozlehlý průmysl, obtížně sledovatelný v jeho celkových proporcích. Na evropského diváka působí tajemně a unikavě, zdánlivě o něm nevíme téměř nic. Přitom právě o indických filmech pravidelně zaznívají rezolutní zobecňující soudy. Většina západního publika si ihned představí muzikálové výstupy, kuriózní žánrové kombinace a nekonečnou stopáž. Bollywood má na rozdíl od jiných velkých světových kinematografií, jako je třeba ta nigerijská, své místo v globální popkultuře. Porozumět jeho fungování je už těžší.

Indický film, podobně jako tamní divadlo, nevychází z „osvícenských“ principů realismu ani z antických tradic, neexistuje zde jasné dělení mezi komedií a tragédií a obecně se dá říct, že indické umění a myšlení je oproti tomu západnímu více vizuální, respektive audiovizuální, a méně založené na textu. Bollywoodská produkce prakticky nezná žánry v západním smyslu; většina snímků pracuje s něčím, pro co bychom v západním po­jmo­sloví našli slova jako crossover, remake, parodie nebo intertextualita. V Indii se však jedná o přirozenou součást folkloru.

Množství podnětů

Uvedené rozpory a specifika platí také pro snímek Přestupní stanice, první nezávislé indické sci­-fi, které se objevilo na platformě Netflix. Autorský počin režisérky Arati Kadav nicméně nejprve oběhl řadu světových festivalů a pozornost vzbudil právě tím, že se vymyká z mainstreamové indické produkce. Filosofující příběh o dvojčlenné posádce vesmírné lodi, která rutinním způsobem pod korporátní značkou provází zesnulé na cestě ke znovuzrození, je jedním z vůbec prvních tamních pokusů o vstup do vážněji míněných subžánrů space opery či hard sci­-fi. Dosavadní indické snahy o sci­-fi se obvykle inspirovaly západními akčními a superhrdinskými díly, ať už jde o rané pokusy jako Superman (1960) a Mr. India (1987), nebo o novější akční block­bustery Krrish (2006), Enthiran (2010) či Ra.One (2011). Tyto filmy si vesměs svévolně půjčovaly motivy, postavy i vizuální identitu od hollywoodských titulů typu Hvězdných válek, RoboCopa či Matrixu. S konvencemi západního science fiction přitom moc společného neměly.

Přestupní stanice však není typickým kostýmním rejem plným hudebních a akčních čísel ve sci­-fi kulisách; snímek pracující s hinduistickou mytologií je naopak minimalistický a přemýšlivý, ačkoli i zde se setkáme se svébytnou směsí západních a indických postupů. Při jeho sledování jsem si vybavil jeden ze směle generalizujících výroků o bollywoodském provozu, tentokrát ovšem z úst insidera, plodného indického scenáristy Sutana Gupty. Ten v knize Bollywood: A Guide­book to Popular Hindi Cinema (Bollywood. Průvodce populární indickou kinematografií, 2004) rezignovaně tvrdil, že indické publikum ani náhodou neuspokojí jediná, ústřední narativní linka, sahající od úvodních minut až do závěru. Diváci prý vyžadují množství přes sebe se vršících podnětů. Na příkladu Nebezpečné rychlosti (Speed, 1994), americkém filmu, který se točí kolem bomby nastražené v autobuse, pak dokládal, že takto přímočaře by indický scenárista postupovat nemohl, maximálně by z hlavního motivu udělal výbušnou závěrečnou scénu.

Přestupní stanice sice mnohahodinové velkofilmy bollywoodského herce Šáhrukha Khána, napsané mimo jiné právě Guptou, nepřipomíná, ale stále pracuje se směsí podnětů, které spolu komunikují tu lépe, tu hůře.

Černohumorné reinkarnace

Prostředí Netflixu navozuje pocit, že se v případě Přestupní stanice ocitáme v pilotní epizodě chystaného seriálu, v níž tým scenáristů testuje, které z mnoha možných prvků nakonec vypíchnout. V jádru meditativní snímek ukazuje osamělé prostory vesmírné lodi a vybízí k meditacím o hranici života a smrti. Ale zápletce točící se kolem astronauta Prahasty, který je ve skutečnosti démonem, jakýmsi Smrťákem či mytickým převozníkem na druhý břeh, nechybí ani černý humor, spojený s nutností dostat mrtvé na palubu. Tento moment si scenáristka vyloženě užívá. Černohumorné jiskření přináší nadhled, zároveň ale odvádí pozornost od vážnějších aspektů díla.

Snímek se od obvyklé nablýskané bollywood­ské produkce liší stopáží necelých dvou hodin i pozvolným tempem. Autorka však nestíhá zcela zachytit plíživou proměnu postav, které v konfrontaci s neodvratným osudem přehodnocují své postoje k životu (a také ke smrti a znovuzrození). Západní divák se snadno ocitá v pasti úvah o tom, zda by rozvinutí subtilnějších pasáží neprospělo proškrtání těch humorných, anebo zda by naopak nestálo za to odlehčenou linku posílit. Kuriózní žánrové kombinace a jejich vršení jako by vybízely k tomu přetvořit dvouhodinový film v seriál a v jednotlivých epizodách pracovat s různými motivy i žánrovými postupy ve větší šíři. Anebo se více zaměřit na rozvoj postav?

Střet s neznámem

Navzdory podobným pochybám z pohledu „západního dramaturga“ zůstává Přestupní stanice podnětná, a to už na rovině detailů. Nabízí se otázka, komu přijdou rekvizity a design půvabnější. Zda poučenějšímu indickému publiku, schopnému v narážkách a drobnostech identifikovat „diagnózu“ situace, či zahraničním divákům, kteří možná leckdy zůstanou u turistického prožívání žánrově povědomých prvků v exotickém hávu. Science fiction má univerzální potenciál, zároveň ale dokáže absorbovat lokální traumata a regionální specifika. Stačí vzpomenout třeba na polské tituly osmdesátých let jako Citlivá místa (1980), Sexmise (1983) nebo Ga, ga – sláva hrdinům (1985), žánrově poučené i kontaminované tehdejším děním v sovětské sféře vlivu.

Z Přestupní stanice jen opatrně prosvítají hrátky s hinduistickými motivy, plynoucí například ze zvláštního postavení hrdiny Prahasty, který spíše než božstvem je příslušníkem technologicky vyvinutější rasy. Ale také osamělým rutinérem, kolečkem ve stroji, jenž se navíc musí potýkat s novou, povahově odlišnou pasažérkou své lodi. Snímek začínající režisérky vybízí k promýšlení toho, jak pracovat s retro budoucností a ­sci­-fi kulisami. Na vesmírné lodi pasažéry uvítá strohé, podchlazené prostředí a posádka komunikuje skrze roztomile archivní obrazovky plné „prehistorických“ pixelů z konce minulého století. Jde o kombinaci, která přispívá k černohumorným momentům, odpovídá naturelu postav a z nízkorozpočtové nutnosti vytěžuje svébytnou poetiku. Doplňme, že děj se podle úvodních titulků odehrává koncem aktuálních dvacátých let. I díky tomuto zasazení jde o podnětný příspěvek k vědeckofantastickým vizím z blízké budoucnosti o střetu s neznámem, tentokrát však ukotvený v indických duchovních tradicích.

Autor je filmový publicista.