Argentinských vědeckofantastických filmů není mnoho. Většina autorů nicméně – podobně jako v okolních latinskoamerických zemích – využívá sci-fi jako prostředek k tematizování nedávných politických událostí. A to i v případech, kdy jde o silně stylizovaná díla odkazující k estetice němé kinematografie.
Stylizované sci -fi Anténa ukazuje, jak zakořeněná je zkušenost diktatury v argentinské společnosti. Foto LadobleA
Zatímco v Česku se s temnými kapitolami naší nedávné historie vyrovnáváme hlavně prostřednictvím rodinných „dramedií“ a schematických životopisných filmů, Latinská Amerika se k vlastním dějinám často vztahuje pomocí fantastiky. Chilan Pablo Larraín si ve filmu El Conde (Hrabě, 2023) pohrává s představou, že Augusto Pinochet byl ve skutečnosti 250 let starý upír, guatemalský režisér Jayro Bustamante ve snímku La Llorona (2019) spojuje téma genocidy původního mayského obyvatelstva v osmdesátých letech s lidovou legendou o strašidelné plačící ženě a animovaný film Uma história de amor y fúria (Dějiny lásky a zběsilosti, 2013) zachycuje mytický příběh nesmrtelného tupinambského bojovníka, který pátrá po své lásce v různých obdobích brazilské historie od 16. století do roku 2096. A traumata nedávné minulosti se ozývají i v argentinském sci-fi, na něž se zde zaměříme.
Časy, které přijdou
Argentinské filmové sci-fi je chudé z hlediska kvantity. U všech následujících filmů se navíc nabízí chápat je jako příběhy vztahující se k období takzvané špinavé války (Guerra sucia), což je označení pro éru trvající od počátku sedmdesátých do počátku osmdesátých let, během něhož v zemi přebírala kontrolu a několik let vládla antikomunistická vojenská junta. V té době probíhalo systematické unášení tisíců politických odpůrců zejména z řad levicových aktivistů a aktivistek. Argentinská historie o těchto lidech mluví jako o los desaparecidos (zmizelých), protože se ze dne na den ztratili a veřejnost o nich neměla žádné zprávy. Pochopitelně to vyvolávalo atmosféru strachu a nejistoty, která paralyzovala společnost.
Pouhých pár let po konci diktatury natočený snímek Hombre mirando al sudeste (Muž, který se dívá na jihovýchod, 1986) vypráví o muži, který se jednoho dne objeví na psychiatrické klinice a tvrdí, že je mimozemšťan. Děj filmu se podobá hollywoodskému Světu podle Prota (K-PAX, 2001), dokonce se spekuluje o tom, že se američtí tvůrci starším argentinským počinem přímo inspirovali. Hombre má ale mnohem temnější konec: argentinský mimozemšťan, který se mezi ostatními pacienty stal mesianistickou figurou, v tichosti zmizí ze scény, jakmile začne být vedení nepohodlný.
Dva sci-fi filmy natočil režisér Gustavo Mosquera R., nicméně první z nich, Lo que vendrá (Časy, které přijdou, 1988), je spíš thriller. Policista v něm postřelí náhodného kolemjdoucího a vedení policie se snaží vše ututlat tím, že ho do nemocnice umístí anonymně. Celá věc ale vyjde najevo. Sci-fi prvkem je zde jen to, že se příběh odehrává v blízké budoucnosti, kdy Argentina opět získává čím dál výraznější rysy policejního státu. Druhé Mosquerovo sci-fi Moebius (1996) vypráví o matematikovi, který toho času pracuje jako dopravní úředník a je pověřen vyšetřováním případu nedávno zmizelé soupravy metra. Hrdina se potýká s byrokratickým aparátem, který by celou věc nejradši vyřešil tak, že daný vlak nikdy neexistoval. Na závěr se souprava znovu objeví, ovšem bez pasažérů. Příběh následně končí zmizením dalšího vlaku. Svou detektivní zápletkou film reaguje ještě na jeden aspekt související s dějinami diktatury: neoliberální vládě, která juntu vystřídala, trvalo nějakou dobu, než zločiny diktatury začala vyšetřovat, takže tisíce lidí se stále nedozvídaly, co se s jejich zmizelými blízkými stalo (teprve později vyšlo najevo, že většinou byli mučeni a zabiti).
Náměsíčná Metropolis
Příběh Moebia, vyprávějící o lidech, nad nimiž se „zavřela voda“, se velmi podobá prvnímu ze dvou retrofuturistických sci-fi vzniklých v devadesátých a nultých letech. La sonámbula (Náměsíčná, 1998), natočená pouhé dva roky po Moebiovi, se nezabývá motivem zmizelých lidí, ale rovnou zmizelých vzpomínek. Film se odehrává v roce 2010, kdy je Argentina zdevastovaná ekologickou katastrofou a vládne diktátorský režim. Na začátku dojde k úniku jedovatého plynu z chemické laboratoře, který třem stovkám lidí přivodí kompletní ztrátu paměti. Vláda má ovšem technologii, která dokáže lidem s amnézií implantovat falešné vzpomínky. Jen u jedné ženy se vzpomínky zcela nahradit nepodařilo…
La sonámbula je další z přízračných vyprávění o zcizených identitách a vládě, která po nich zahlazuje stopy. Tentokrát je ale pojetí tématu abstraktnější a zároveň přímo navázané na jeden ze základních nástrojů sci-fi, totiž na futuristické vynálezy. Děj se odehrává ve znepokojivém světě, kde vláda má moc přímo manipulovat s naší identitou – rozmetat ji na prach pomocí jedné technologie a pak ji znovu vystavět pomocí jiné. Zmizelí tu de facto ani nejsou pohřešováni – v jejich tělech se jednoduše usídlí nové osobnosti, které vytvoří samotná státní moc.
Oproti Hombre mirando al sudeste i Mosquerovým filmům, jejichž světy se velmi podobají tomu našemu, se navíc La sonámbula odehrává ve zvláštním retrofuturistickém prostředí. Velkoměsto zde i díky černobílému obrazu na první pohled připomíná Metropolis (1927) Fritze Langa, ale je možné, že odkazuje na některý urbanistický projekt z doby diktatury. Po nastolení junty se začala plánovat dramatická přestavba Buenos Aires, která sice zůstala z velké části nerealizovaná, ale byly kvůli ní strženy zhruba tři tisíce budov. Spleť dálnic a výškových budov v La sonámbula může odkazovat právě na tento monumentální plán.
Zlotřilé plány pana TV
S výraznou retro stylizací pracuje i film Anténa (La antena, 2007). Opět je to černobílý a tentokrát navíc i z velké části němý titul, který vizuálně navazuje na německý expresionismus. I když občas cituje konkrétní filmy, není to pouhý pastiš. Anténa se odehrává ve světě, kde lidé ztratili „hlas“ a komunikují spolu prostřednictvím titulků. Ty mají podobu textů vepsaných přímo do filmového obrazu a připomínají expresivní mezititulky z němých filmů, byť jsou používány spíš na způsob komiksových dialogů. Ve městě ovšem žije žena, která hlasem ještě disponuje a pracuje jako zpěvačka v televizním vysílání. Majitel televizní stanice, pan TV, mezitím připravuje technologii, s jejíž pomocí bude moci prostřednictvím obrazovky ovládat společnost.
Na první pohled snímek působí jako odlehčená, lehce infantilní hříčka na půli cesty k poetice Michela Gondryho. Dá se však chápat jako další nenápadné, ale působivé ztvárnění traumatu z diktatury. Zobrazuje společnost, která je doslova umlčená – v níž panuje ticho a komunikace se odehrává výhradně písemně. Kromě toho je dílo plné postav, jako je chlapec bez očí, žena bez tváře nebo monstrum s obličejem zakrytým hadrovou maskou. Dále se tak tematizuje skrývání nebo bariéry v dorozumívání. A všudypřítomné jsou také obrazovky. Podobně jako v La sonámbula, kde vládní činitelé nahlížejí do vzpomínek lidí prostřednictvím archaicky vyhlížejících monitorů, i tady je design televizní technologie záměrně zastaralý. V Anténě je ale televize jedním z médií, která filtrují komunikaci – jedna z postav má dokonce malou televizní obrazovku místo úst. K ústředním motivům patří i hypnóza, což byl fenomén, který fascinoval už expresionistické filmaře. Zde je to součást hlavního tématu: jak média ovlivňují možnosti dorozumění.
Anténa má ze všech jmenovaných filmů nejdál ke zkoumání konkrétních historických traumat, přitom ale asi nejlépe ukazuje, jak hluboce zakořeněná je zkušenost diktatury v argentinské společnosti. Utéct před ní nelze ani do hravé retrofuturistické sci-fi hříčky odvolávající se na sto let staré němé filmy.
Autor je filmový publicista.