Pud smrti ve světě konkurence

V posledních letech [text vznikl v květnu 2002 – pozn. red.] se v západním světě pojem „školní masakr“ stal běžným. Školy, kdysi místa více či méně autoritářské výchovy, pubertální erotiky a neškodných mladických žertíků, se stále častěji dostávají do povědomí veřejnosti jako dějiště krvavých tragédií. Jistě, i v minulosti se čas od času objevovaly zprávy o takovém běsnění. Dnešní krvavé excesy však mají svou vlastní, novou kvalitu. Nelze je překrýt šedou mlhou jakési antropologické obecnosti. Mnohem spíše se zcela zřetelně jedná o specifický produkt naší současné společnosti.

Onu novou kvalitu školních masakrů lze vysledovat v několika ohledech. V prvé řadě se již nejedná o ojedinělé, navzájem časově odlehlé události jako v dřívějších dobách: od devadesátých let 20. století se takové masakry odehrávají stále těsněji za sebou. A nové jsou i další dva aspekty. Neúměrně velké procento pachatelů tvoří mladí lidé, ba leckdy i děti. A jen velmi málo z těchto vrahů je psychicky narušených v klinickém smyslu; většina z nich byla před spácháním činu považována za „normální“ a dobře přizpůsobené. Když pak tuto skutečnost média opakovaně – a zdánlivě překvapeně – konstatují, nepřímo a nedobrovolně tím přiznávají, že současná společenská „normalita“ má zkrátka poten­ciál v takovéto vražedné běsnění vyústit.

Fenomén školních masakrů

Nápadný je také globální a univerzální charakter tohoto jevu. Začalo to ve Spojených státech. V roce 1997 zastřelil čtrnáctiletý chlapec ve West Paducah v Kentucky po ranních modlitbách tři spolužáky a pět dalších zranil. V roce 1998 postříleli dva chlapci ve věku jedenácti a třinácti let ve své škole v arkansaském městě Jonesboro čtyři dívky a učitele. V témže roce zastřelil sedmnáctiletý mladík na střední škole v oregonském Springfieldu dva spolužáky a dvacet dalších zranil. O rok později způsobili teenageři ve věku sedmnáct a osmnáct let známou „krvavou lázeň“ v Littletonu v Coloradu: ve své škole použili střelné zbraně i výbušniny a zabili dvanáct spolužáků, učitele a poté i sebe.

V Evropě byly tyto školní masakry zpočátku interpretovány v kontextu tradičního anti­­amerikanismu jako kulturně specifický důsledek kultu zbraní, sociálního darwinismu a nedostatečné společenské výchovy v USA. Jenže jak se brzy ukázalo, Spojené státy jsou pro globalizovaný kapitalistický svět vzorem v každém ohledu. Pouhý týden po útoku v Littletonu zastřelil čtrnáctiletý chlapec svého spolužáka v malém kanadském městě Taber. Další masakry na školách byly v devadesátých letech zaznamenány ve Skotsku, Japonsku a několika afrických zemích.

V Německu v listopadu 1999 ubodal patnáctiletý žák střední školy svou učitelku dvěma noži; v březnu 2000 pak zastřelil šestnáctiletý mladík ředitele školy a poté se pokusil o sebevraždu; v únoru 2001 zabil dvaadvacetiletý muž revolverem nejprve vedoucího své firmy a poté i ředitele své bývalé školy, načež se odpálil trubkovou bombou. Řádění devatenáctiletého mladíka v Erfurtu, který koncem dubna 2002 během maturitních zkoušek zmasakroval brokovnicí šestnáct lidí (včetně téměř celého učitelského sboru své školy) a poté se střelil do hlavy, bylo jen vyvrcholením předcházející série.

Fenomén školních masakrů samozřejmě nelze vnímat izolovaně. Projevy barbarské „kultury vražedného běsnění“ se v mnoha zemích již dávno staly opakující se mediální událostí. Samotné řádění mladistvých střelců ve školách tvoří jen jeden segment této společenské mikroexploze. Zprávy tiskových agentur o vražedném běsnění ze všech kontinentů lze stěží spočítat; vzhledem k jejich relativní četnosti se o nich naše média zmiňují jen tehdy, když jsou obzvlášť spektakulární. Například jeden obyčejný Švýcar, který koncem roku 2001 rozstřílel polovinu kantonálního parlamentu a poté spáchal sebevraždu, se ve světě stal stejně smutně proslulým jako nezaměstnaný absolvent francouzské univerzity, který o několik měsíců později zahájil palbu dvěma pistolemi na městskou radu pařížského předměstí Nanterre, kde zabil osm komunálních politiků.

Pokračování konkurence jinými prostředky

Vražedné běsnění ozbrojených útočníků je sice častější než konkrétní masakry ve školách, ale oba jevy jsou součástí širšího kontextu kultury násilí, která v důsledku globalizace zachvátila celý svět. Patří sem četné virtuální i zcela zřetelné občanské války, ekonomika drancování na všech kontinentech, ozbrojená masová kriminalita gangů ve slumech, ghettech či brazilských dělnických favelách. Obecně tedy můžeme hovořit o „pokračování konkurence jinými prostředky“. Na jedné straně je tu kultura loupeží a vražd, kde je násilí namířeno proti druhým, ačkoli na sebe pachatelé vědomě berou „riziko“, že budou sami zabiti. Současně však stoupá i přímá agrese vůči sobě samému, o čemž ostatně svědčí i rostoucí počet sebevražd mladých lidí v mnoha zemích. Novinkou – přinejmenším pro moderní dějiny – je fakt, že sebevraždy nejsou páchány pouze z individuálního zoufalství, ale také organizovaně a v masovém měřítku. V zemích a kulturách tak vzdálených, jako jsou Spojené státy, Švýcarsko, Německo a Uganda, přitahovaly v devadesátých letech 20. století opakovaně pozornost takzvané sebevražedné kulty, které se projevovaly makabrózním způsobem, jímž páchaly kolektivní ritualizované sebevraždy.

Zdá se, že v nové globální kultuře násilí je vražedné běsnění logickou kombinací agrese vůči druhým a agrese vůči sobě samému, tedy jakousi syntézou inscenované vraždy a inscenované sebevraždy. Většina těch, kdo propadnou takovému amoku, nejenže nevybíravě zabíjí, ale také se následně sama popraví. Různé formy postmoderního násilí se tak začínají prolínat. Potenciální loupežný vrah je zároveň potenciálním sebevrahem a potenciální sebevrah je zároveň potenciálním běsnícím vrahem. Na rozdíl od vražedného amoku v předmoderních společnostech (slovo „amok“ pochází z malajštiny) se ale již nejedná o spontánní záchvaty vzteku vyvěrajícího ze šílenství, ale vždy o dlouho a pečlivě plánované akce. I v tomto případě je buržoazní subjekt určován strategickou „sebekontrolou“ a funkční disciplínou, ač současně propadá vražednému šílenství. Běsnící masoví vrazi jsou roboti kapitalistické konkurence, kteří se vymkli kontrole: jsou to subjekty krize, které umožňují poznat pojem moderního, osvíceného subjektu i ve všech jeho skrytých aspektech.

I člověk zcela neznalý sociálních teorií si musí všimnout paralel mezi teroristy z 11. září 2001 a sebevražednými atentátníky palestinské intifády. Mnozí západní ideo­logové chtěli tyto činy s průhlednou apologetikou jednoznačně připsat „cizí kultuře“ islámu. O newyorských útočnících, kteří byli léta cvičeni v Německu a Spojených státech, média s oblibou tvrdila, že navzdory vnější integraci „nedoputovali na Západ“ ani psychologicky, ani ideologicky. Fenomén teroristického islamismu s jeho sebevražednými útoky prý zapříčinila historická skutečnost, že islám nepoznal osvícenství. Avšak zjevné vnitřní sepětí mezi mladými západními běsnícími střelci a mladými islámskými sebevražednými atentátníky svědčí o pravém opaku.

Oba jevy patří do kontextu kapitalistické globalizace; jsou konečným, „postmoderním“ výsledkem buržoazního osvícenství jako takového. Z mladých arabských studentů se vyvinuli teroristé právě proto, že „doputovali“ na Západ ve všech ohledech. Ve skutečnosti je na počátku 21. století „Západ“ (rozuměj: bezprostřednost světového trhu a jeho totalitní konkurenční subjektivita) všude, i když za různých podmínek. Rozdílnost podmínek však souvisí spíše s rozdíly v síle kapitálu než s rozdíly v kulturách. Na všech kontinentech dnes kapitalistická socializace není sekundární, nýbrž primární; „kulturní rozdíly“, z nichž postmoderní ideologové učinili základ svého vysvětlení, představují ve skutečnosti jen tu nejsvrchnější vrstvu.

Žízeň po smrti

Deník jednoho ze dvou littletonských běsnících střelců drží americké úřady z nějakého důvodu pod zámkem. Avšak indiskrétností jednoho úředníka vyšlo najevo, že si dospívající pachatel mezi jinými násilnickými fantaziemi poznamenal i následující: „Proč jednoho dne neukrást letadlo a nenarazit s ním do New Yorku?“ Jak trapné: to, co bylo prezentováno jako obzvlášť perfidní zvěrstvo kulturních „cizinců“, se již dříve zformovalo v mysli mladého výhonku „svobody a demokracie“. Veřejnost také už dávno zapomněla, že jen pár týdnů po 11. září narazil ve Spojených státech patnáctiletý následovník teroristů malým letadlem do výškové budovy. Americká média tehdy se vší vážností uváděla, že se chlapec předávkoval léky na akné, a proto byl dočasně psychicky narušen. Toto „vysvětlení“ je důstojným produktem osvícenské filosofie v její pozitivistické závěrečné fázi.

Ve skutečnosti je „žízeň po smrti“ postmoderním společenským fenoménem, který není vázán na žádnou konkrétní sociální nebo kulturní lokalitu. Zároveň tento impuls nelze banalizovat jako součet pouhých nahodilých individuálních jevů. Na každého jedince, který takový čin nakonec skutečně spáchá, připadají miliony lidí, kteří se pohybují ve stejně beznadějných vzorcích myšlení a cítění a pohrávají si se stejnými morbidními myšlenkami. Jen zdánlivě se islámští teroristé na rozdíl od jednotlivých západních střelců hlásí k organizovaným nábožensko­-politickým motivům. Klasickému „idealismu“, který by mohl ospravedlnit obětování sebe sama skutečnými společenskými cíli, jsou obě skupiny stejně vzdáleny.

Německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger řekl na adresu četných nových občanských válek a vandalismu v západních centrech, že „už nejde o nic“. Abychom to pochopili, musíme tento výrok otočit: O co jde? Je to naprostá prázdnota peněz, které byly povýšeny na cíl sám o sobě a které jako sekularizovaný bůh modernity nyní definitivně ovládají existenci. Tento zvěcněný bůh nemá sám o sobě žádný smyslový ani společenský obsah. Věcem a potřebám není přiznána jejich vnitřní kvalita; ta je jim spíše odebírána, aby se „ekonomizovaly“, tj. aby se proměnily v pouhou „sedlinu“ (Karl Marx) zhodnocování, a tím v indiferentní materiál. Vykonavatelem tohoto procesu, kdy se celý svět stává indiferentním a lhostejným, je totální konkurence.

Bylo by ošidné domnívat se, že jádrem této všeobecné konkurence je sebeprosazení jednotlivců. Naopak, jako konečný důsledek se vynořuje „pud k smrti“ kapitalistické subjektivity. Čím více konkurence vystavuje jednotlivce reálně­-metafyzickému vakuu kapitálu, tím snáze vědomí sklouzává do stavu, kdy přesahuje pojem pouhého „rizika“ nebo „zájmu“: lhostejnost ke všem ostatním se mění ve lhostejnost k vlastnímu já. Počátky této nové kvality společenského chladu jako „chladu vůči sobě samému“ byly patrné již ve velkých krizích první poloviny 20. století. Filosofka Hannah Arendtová v tomto smyslu hovořila o kultuře „sebeztráty“, o „ztrátě sebe sama“ u vykořeněných jedinců a o „oslabení pudu sebezáchovy“ v důsledku „pocitu, že na vlastním já nezáleží, že vlastní já může být kdykoli a kdekoli nahrazeno jiným“.

Ztráta lidského já

Kulturu sebezatracení a sebezapomnění, o níž Hannah Arendtová hovořila výhradně v souvislosti s tehdejšími totalitními politickými režimy, dnes můžeme v mnohem čistší podobě nalézt v ekonomickém totalitarismu globalizovaného kapitálu. To, co bylo v minulosti stavem nouze, se stává stavem normálním a setrvalým: samotná „občanská“ každodennost se mění v totální ztrátu lidského já. Tento stav se netýká jen chudých a sociálně vyloučených, ale všech, protože se stal obecným stavem globální společnosti. Platí to zejména pro dospívající, kteří již nemají srovnání ani jiné kritérium pro případnou kritiku. Je to tatáž ztráta sebe sama a ztráta soudnosti tváří v tvář drtivému imperativu ekonomiky, co charakterizuje gangy zločinců, lupičů a násilníků stejně jako „sebevykořisťovatele“ nové ekonomiky nebo pracovníky investičního bankovnictví sedící u obrazovek.

To, co Hannah Arendtová napsala o kořenech politického totalitarismu, je dnes oficiálním hlavním úkolem škol, totiž „rázně zbavit děti zájmu o sebe samé“, aby se z nich staly abstraktní stroje na výkon, jakými jsou „podnikatelé se sebou samými“, tj. bez jakékoli záruky. Tyto děti se učí, že se musí obětovat na oltář zhodnocování, a ještě je to musí „bavit“. Dokonce i děti na základní škole jsou napěchovány psychofarmaky, aby se za každou cenu udržely na nohou. Výsledkem je narušená, čistě asociální psyché, pro niž sebeprosazování a sebedestrukce v podstatě splynuly. Za radostným postmoderním „manažerem sebe sama“ se nutně vynořuje běsnící střelec. A demokracie volného trhu roní krokodýlí slzy nad svými ztracenými dětmi, z nichž systematicky vychovává autistická monstra.

Autor byl filosof.

Z německého originálu Der Todestrieb der Konkurrenz, publikovaného na webu exit­-online.org, přeložila Daniela Tinková.