Robert Kurz (1943–2012) je jako mnoho jiných soudobých postav marxistického myšlení českému publiku téměř neznámý, přestože jej poněkud známější G. M. Tamás před skoro dvaceti lety označil za „nejoriginálnějšího myslitele současné německé a možná i evropské levice“. Autor mnoha knih a nespočtu esejů a článků se u nás zatím dočkal překladů úryvku ze slavné práce Schwarzbuch Kapitalismus (Černá kniha kapitalismu, 1999; ukázka vyšla v Literárních novinách č. 5/2004) a tří kratších textů: Metafyzika práce (Literární noviny č. 41/2004), Nová historická současnost (Literární noviny č. 1/2005) a Přízrak svobody (A2 č. 1/2006).
Podobně jako další marxisté i Kurz se musel vypořádat s úpadkem organizované dělnické třídy, která šla od sedmdesátých let od porážky k porážce. Osmdesátá léta se už na Západě pomalu přestávala podobat výjimečným poválečným desetiletím, která následovala po obrovské destrukci produktivních sil. Rychlý hospodářský růst a vysoká míra zisku kapitálu tehdy otevíraly prostor pro vydobytí vyšších mezd, lepších pracovních podmínek a kvalitnějšího sociálního zabezpečení. Sedmdesátá léta jsou také poslední dekádou sociálnědemokratických reforem ve prospěch pracujících.
Na rozdíl od většiny bývalých marxistických myslitelů ovšem Kurz nereagoval na porážky pracujících a nástup neoliberalismu vyklizením pole a uchýlením se do posledního zbývajícího útočiště: sfér kultury a jazyka či úzkého prostoru vymezeného liberálně demokratickými mechanismy. Uznal porážku pracujících i degenerovanost modernizačních režimů východního i národněosvobozeneckého typu, avšak neztratil ze zřetele ani povahu vítěze: drtivou totalitu společenských vztahů založenou na zhodnocování hodnoty, na neosobní nadvládě navzájem provázaných reálných abstrakcí – kapitálu, státu, peněz, zboží a práce. Tato nadvláda, která tehdy mnohé další kritiky oslepila natolik, že se stala v jejich teoriích neviditelnou, se pro Kurze a celý myšlenkový směr nazývaný Wertkritik (kritika hodnoty) stává nejen východiskem analýzy společenských jevů, ale také předmětem kritiky, která zároveň usiluje o překonání kapitalistické společnosti jako celku.
Pouze v kapitalismu je celá řada různorodých činností shrnuta pod jednotný abstraktní pojem práce: abstraktní práce produkuje abstraktní hodnotu, jejímž výrazem jsou peníze jako univerzální ekvivalent. Tento proces odpovídá ovládnutí společnosti expandující zbožní produkcí a směnou, které si podřizují svět intenzivně i extenzivně a nyní slaví svůj globální triumf. Podle Kurze byly státy východního bloku i veškeré národněosvobozenecké režimy jen nástroji kapitalistické modernizace a jejich emancipační úsilí se omezovalo na dosažení lepších pozic pro národní kapitál; byly tak pouze vykonavateli abstraktní nadvlády. A protože staré dělnické hnutí usilovalo o osvobození práce, tj. o její emancipaci a vyšší ocenění, bylo i ono pevně zachyceno v síti reálných abstrakcí, do níž se svými vzepětími jen dále zaplétalo a jejíž všeobecnost posilovalo. Podobně jako ostatní účastníci tržní směny byli také vlastníci pracovní síly formálně (politicky a právně) uznáni za svobodné a rovné subjekty, jimiž ve sféře směny skutečně byli, ačkoli ve sféře produkce zůstali zcela nesvobodní. Přitom i svoboda a rovnost moderního subjektu jsou jen deriváty směny, a proto nástroji nadvlády. Osvobození tudíž musí být osvobozením od abstraktní práce, nikoli její emancipací. Tou bylo v nejlepším případě dosaženo represivní (východní) či liberální verze sociálního státu. Kurz a další myslitelé Wertkritik sice uznávají existenci tříd, avšak abstraktní nadvláda podle nich pohlcuje všechny: majitel korporace i majitel malé firmy, manažer i „nezávislý“ expert, akademický pracovník i dělník u pásu jsou přes veškeré rozdíly podřízeni reálným imperativům trhu a konkurence, přítomným na každém kroku a v každém okamžiku.
Kurz má za to, že „třetí průmyslová revoluce“ spojená s nástupem počítačů, robotizace a moderních komunikačních prostředků s sebou přinesla i zásadní krizi abstraktní práce a s ní také krizi akumulace kapitálu. Živá práce jako výlučný zdroj hodnoty se stává nadbytečnou a obrovská masa „mrtvé práce“, celá modernizovaná globální infrastruktura musí být udržována za obrovských investičních nákladů. Nízká míra zisku z investic do takzvané reálné ekonomiky dává vzniknout gigantické sféře spekulativního kapitálu, která slibuje zisky vyšší. Státní finanční stimuly dosahující částek bilionů dolarů či eur, o nichž pravidelně slýcháváme od poslední velké krize přes období pandemie po současnou zelenou transformaci a mohutné zbrojení, jsou rovněž odpovědí na tuto krizi akumulace.
Společnost založená na abstraktní práci podle Kurze nezadržitelně zastarala, avšak o to víc musí být námezdní práce drcena, podrobována „optimalizaci“ a její cena snižována, o to víc se práce stává iracionálním účelem sama o sobě, o to víc se zvyšuje konkurence mezi atomizovanými pracovníky, o to víc se dbá na vycvičení výkonných individuí. Narcismus programátora, novináře na volné noze či akademického pracovníka, kteří byli masochisticky nuceni investovat do svého „lidského kapitálu“, se střetává se zraněnou ctí manuálního pracujícího, který byl nucen ničit své tělo monotónní dřinou. Občas se stane, že jeden z takových přizpůsobených atomů náhle přesměruje agresi od sebe k vnějšku. Slepá společnost, která nedokáže nazřít své předpoklady, však veškeré násilí nutně chápe jako zlo, jež pochází odjinud. Ve svém řečnění externalizuje to, co organicky roste ze základních principů jejího běžného provozu.